Léčivá síla zvířat: jak nás zvířata uzdravují

Nakladatelství Kazda v roce 2023 vydalo publikaci německých specialistů na terapii pomocí zvířat, psychoterapeuta Rainera Wohlfartha a koučky Bettiny Mutschlerové s názvem „Léčivá síla zvířat“ s podtitulem „Jak nás zvířata uzdravují“.

Každý, kdo má ke zvířatům pozitivní vztah a každý, kdo má doma domácího mazlíčka, případně nějaké to hospodářské zvíře, moc dobře ví, jak neuvěřitelně empatičtí umí být. Jejich snaha o porozumění je leckdy mnohem intenzivnější, než tomu bývá mezi lidmi, a to je navíc ještě zesíleno dnešní hektickou dobou, kdy si většina lidí hledí svého a nevidí, neslyší, co se děje kolem. Zvířata jsou však mnohem vnímavější, než si uvědomujeme, a to díky svému tzv. sedmému smyslu. Některá přesně vycítí naši momentální náladu a podle toho upravují své chování, vycítí, že se necítíme dobře nebo jsme smutní. A pak jsou tu zvířata, která dokonce rozpoznají, že trpíme nějakou nemocí, o které dosud nemáme ani ponětí! A přesto to není vše! Zvířata nás umí léčit a uzdravovat naši bolavou duši. Zlepšují jak naše fyzické, tak hlavně psychické zdraví.

Úvodní vhled do vývoje zvířecí terapie mě malinko udolával, ač jde o informace cenné, pro mne nebyly až tolik zajímavé. Potřebné však budou pro někoho, kdo se podobné terapii věnuje nebo se k tomu teprve odhodlává. Rozhodně to musí být práce krásná, ač nesmírně namáhavá.

Pro běžného čtenáře, který oplývá ke zvířatům opravdovou láskou, jsou pak ale až neuvěřitelně čtivé pasáže o tom, jak taková terapie probíhá, co vše musí zvládat zvíře pro terapii určené a na co všechno musí člověk, který je učí konkrétním dovednostem, při výcviku myslet.

„Terapie pomocí zvířat není samostatná léčebná metoda, ale vždy je doplňkem dlouhodobých terapií, jako je ergoterapie, fyzioterapie, logopedie nebo psychoterapie.“
– citace z knihy, str. 265 –

Vůbec nejzajímavějšími pro mne byly konkrétní příklady, kdy a jak zvířata lidem pomohla.

Nesmírně mě dojímá vidět, jaký blahodárný vliv má na staré, nemohoucí lidi, jež jsou mnohdy upoutáni na lůžko, když si mohou pohladit terapeutického psa. Jak jim kanou po tvářích slzy bezbřehého štěstí. Nebo jak umí zvíře i tomu největšímu morousovi, který už je na světě úplně sám, otevřít srdce. V péči o něj nalézá nový impuls, nový smysl života. Těší mě pohled na malé děti, které se s láskou v očích učí krůček po krůčku koexistovat se svým zvířecím parťákem.

Sama nedám dopustit na svou psí princeznu Betty, německou ovčandu, nesmírně vnímavou a citlivou. Vlastně jsem za svůj život nikdy vnímavějšího psa neměla. Chvíle s ní mi pomáhají vyčistit si hlavu od přebytku nežádoucích myšlenek, nemyslet na pracovní stres, nebo na rozhodnutí, která musím v budoucnu udělat. Dokáže mě uklidnit v nepříjemných nebo pro mne nekomfortních chvílích a v neposlední řadě mě vždy bez řečí se zájmem vyslechne. Když mi u toho hledí hluboce do očí a kroutí hlavou ze strany na stranu, tak vím, že ví. Je mou nenahraditelnou emocionální oporou.

Není to však jen o tom, že mi zvíře dává lásku, ač zrovna psi dávají lásku i těm, kteří se k nim nechovají zrovna hezky, je to i o tom, že zvíře přijímá vás, vaši osobnost, a to se všemi jejími pěknými, ale i negativními vlastnostmi. Zvíře ví moc dobře, komu může důvěřovat a pokud si jednou jeho důvěru získáte, není cesty zpět. A taková cesta je pak nesmírně radostná pro obě strany.

Kniha se však zaměřuje i na vedlejší účinky ve vnímání vztahu člověka a zvířete. Některá zvířata mohou způsobovat onemocnění. V tomto případě rizika spočívají například v různých bakteriích a parazitech. Riziko představují i problematická zvířata. Ne vždy může soužití člověka se zvířetem probíhat harmonicky, a ne vždy musí být na vině člověk. Navíc péče o některá zvířata nás mohou stát hodně sil i financí. Tím mohou u citlivějších jedinců vyvolat až depresivní stavy. Už jen věta německého satirika Kurta Tucholského, že „psi mají pány, kočky mají personál“ (cit. str. 131) jasně dokládá, že ne vždy, a ne s každým zvířetem je vše zalité sluncem :-).

V minulosti jsem na rodinné farmě pečovala o drůbež. Dokonce jsme odchovávali kuřata, housata, kačeny a krocany v inkubátoru. Nikdy nezapomenu na to, jakým nádherným okamžikem je sledování právě se klubajících malých pípajících tvorů, jejich následné piplání a mazlení, a to vůbec nejnádhernější pak bylo, když za mnou už jako dospělí chodili všude, kde jsem se hnula. Krocani mě navíc již z dálky vítali hlasitým „hudry hudry“ a byla jsem jediná, kterou mezi sebe pustili, ke které se přitulili a nechali se pohladit a obejmout. Co jsem při jejich péči cítila? Nesmírný vděk, radost, pocit štěstí. Nic mi v tu chvíli nechybělo, na nic negativního jsem nemyslela. Takže ano, z vlastní zkušeností věřím v sílu uzdravení pomocí zvířat, vlastně jsem o ní neochvějně přesvědčena. Zvířata, a příroda obecně, neoddiskutovatelně fungují na lidskou duši jako ten nejhřejivější balzám.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Kazda.

Denisa Šimíčková