Kniha, která nejvíce ovlivnila můj život

Autorka: Svobodová Eva

Ačkoliv když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že mě dost ovlivnily i knihy, které se mi ani trochu nelíbily. Vzpomínám si například na „knihu“ Nahý oběd od Burroughse. Četla jsem ji vlastně jen ze zvědavosti, ale nakonec, aniž bych si to uvědomila, velmi změnila můj postoj k literatuře. Vždycky jsem milovala knihy a četla jich spousty s vášní a náruživostí, kterou málokdo chápal. Nikdy jsem příliš nefandila generaci beatníků, ale respektovala jsem jejich snahy o obnovení svobody slova a umění. Nečetla jsem je ráda, ale myslela jsem, že jim rozumím. Ale po přečtení Nahého oběda jsem se změnila. Svoboda slova je pro mne stále důležitá, ale na druhou stranu myslím, že není nic špatného na šetrném… roztřídění. Už si nemyslím, že každý brak a pětiminutová slátanina by měly dostat šanci být vydány. Nahý oběd mne dokonale zhnusil a taky přesvědčil, že někteří lidé jsou schopni oslavovat neforemný a nic neříkající text, který kromě výčtu sprosťáren a nechutností nenese žádné poselství a hlavně i postrádá jakýkoli příběh. Je mi smutno z toho, že každý výplod zfetovaného a nemocného mozku má právo být prodáván pod pojmem kniha a hlavně hned vedle velkých děl Hugových nebo Goethových.

Jak nás která kniha ovlivní, nezáleží jen na kvalitě samotného textu, ale i na spoustě vnějších faktorů, na které nemá autor vliv. Knihu si můžeme přečíst stokrát a nezanechá v nás žádný otisk, ale potom ji jednou vezmeme do ruky ve správnou chvíli a dojem se stoprocentně znásobí. Například knihy, které přečteme v období puberty, na nás mají patrně silnější vliv než sebepoutavější knihy přečtené v dospělosti, kdy už  není člověk tolik otevřený změnám. Ačkoli je pravda, že člověk se utváří a mění celý život a nikdy není pozdě na změnu.

Můj život provázely spousty knih. Desítky, možná stovky románů se podílely na vývoji mé osobnosti a jen těžko bych vybírala jednu, která mě změnila nejvíc. Ležela jsem v knihách více, než jsem komunikovala s lidmi, a mí přátelé proto byli hrdinové románů, s nimiž jsem procházela útrapami i radostmi, jako bych je prožívala sama.

Určitě mne velmi ovlivnil Hugův geniální román Bídníci. V žalostném příběhu Jeana Valjeana je tolik utrpení, mravní čistoty a šlechetnosti, že to může snad jen ostříleného politika nechat chladným. Vyvrženec společnosti uvězněný více méně neprávem má pochopitelně vztek na celý svět a jistě by rád provedl pomstu, ale po setkání se zbožností a dobrotou prostého kněze, probudil se v něm jeho vlastní cit pro spravedlnost. Je to až neuvěřitelně tragický příběh člověka, který za veškerou svou dobrotu a obětavost nesklidí často vděk, a místo toho je pronásledován a očerňován. Přes veškeré nástrahy, pokušení a křivdy zůstal Valjean čistý a dobrý, protože byl k tomu dostatečně silný. Možná jsou zlí jen lidé, kteří nemají dost sil k dobrému skutku. Bídníci prakticky postrádají veskrze zápornou postavu (snad až na Thénardiéra) a právě to mi vnuklo myšlenku, že každý člověk, který se mi může zdát zlý, má jistě i své kvality, které jsem přehlédla. Zlo vždy z něčeho vyvěrá a kdokoli provedl jakoukoliv špatnost, může se časem napravit. Když bude chtít. Každý má druhou šanci, když si ji dokáže vybojovat.

Věřím v Boha. A v tomto ohledu mě „překvapivě“ nejvíce ovlivnila Bible. Ve škole jsme vždy četli úryvky ze Starého zákona. Později jsem si přečetla všechny jeho příběhy a nevěřila jsem vlastním očím. Takový hnus! Taková děsivá změť hororů! Nikdy bych nevěřila, že tolik násilí mohu najít v knize, která má představovat slovo Boží. Bylo mi více než jasné, že text nepsal nikdo jiný než člověk. Spousta lidí, ale byli to jen lidé. Starozákonní Bůh je pomstychtivý, arogantní a zlý ve všech směrech… Zkrátka má všechny nejhorší lidské vlastnosti. To není Bůh, ve kterého věřím já. V Novém zákonu si ovšem začíná svou reputaci zlepšovat, i když mi stále připadá nepochopitelně tvrdý a nekompromisní. Že by od nás Bůh opravdu žádal tolik? Proč by nám ale stvořitel, otec nebo zkrátka někdo, kdo nás miluje jako děti, nakládal tak ohromná břemena? Přeci musí vědět, jak slabé nás vlastně stvořil. Musí vědět, co dokážeme snést a nač už nestačíme. Díky přečtení této knihy jsem zjistila, že víra je naprosto osobní záležitost. Záleží jen na mně, jaký je Bůh, ve kterého věřím já. Bible je asi nejděsivější kniha, jakou jsem kdy držela v rukou. Je plná krutosti a odstrašujících příkladů. Taková jsou náboženství, ale to neznamená, že takový je i Bůh. „Můj Bůh“ je laskavý, odpouštějící a starostlivý otec všech tvorů a s textem Bible nemá v nejmenším nic společného. Díky této knize jsem pochopila, že co je psáno, nemusí být vždycky dáno.

Můj život jako takový ale asi nejvýrazněji ovlivnili Bratři Karamazovi od Dostojevského. Tohle úžasné dílo dává nahlédnout do různých zákoutí lidské mysli. Odhaluje špatné vlastnosti, ale i vlastnosti nejkrásnější. Četla jsem tenhle román už nejméně pětkrát a stále nevím, jestli jsem cele pronikla do složitých charakterů postav. Myslím ale, že jsem snad správně pochopila, že kousek každého ze čtyř bratrů je asi v každém z nás. Všichni dokážeme být sobečtí, impulzivní, neteční, arogantní, ale i dobrotiví, obětaví a empatičtí. Všichni se dokážeme bláznivě zamilovat, ale stejně tak umíme nenávidět až k smrti. Možná každý z nás je schopen spáchat vraždu, když se okolnosti správně seběhnou. Jen máme každý jiný spínač a když máme štěstí, nikdy ho neobjevíme. Román mě naučil mnohé. Naučil mne toho tolik, že bych o tom mohla napsat skoro stejně dlouhý text. Ve zkratce mě ale naučil, že ne vždy jsme tak dobří, jako si myslíme. Ne vždy děláme správná rozhodnutí. Každý z nás často ublíží druhému, třeba nechtěně, ale bohužel často i zcela úmyslně. Všichni dokážeme jednat s rozvahou, ale v určitých situacích nejsme schopní se ovládnout a zdravě myslet. Snažím se dávat si pozor na své city a na city druhých. Snažím se žít co nejvíc jako Alexej, ale až příliš často se podobám spíš nestabilnímu Dimitriji. Člověk asi nemůže být vždy kladnou postavou. Čas od času se asi z každého stane na chvíli „záporák“,  ale když dáváte pozor, můžete se tomu často vyvarovat. Všichni děláme chyby, ale to je jen lidské. Důležité je se ze svých chyb poučit.

Mohla bych mluvit o spoustě dalších knih, ale myslím, že ty, které se na mě podepsaly nejvíce, jsem tu zmínila. Je důležité číst a poučit se z cizích příběhů, ale nesmíme zapomínat na skutečný život venku. Všichni jsme součástí vlastního příběhu a náš příběh má vliv i na lidi kolem nás. Každý lidský příběh, ať sepsaný nebo ne, ovlivňuje nejbližší okolí. Měli bychom se chovat tak, abychom se nestyděli, když by někdo napsal knihu o nás.

Z našeho šuplíku