Karel Šíp spasil televizní ceny, dvě si za to odnesl

Nic netušící Karel Šíp, moderátor večera, moderoval, soudě podle divoké gestikulace, jako o život. Záběr na něj tu a tam vystřídal pohled do sálu ojíněných rób, který nevěděl, zda se má smát nebo ne. To je jedna z bizarních, však charakteristických vlastností takřka všech českých slavnostních večerů – úvodní technický výpadek by klidně mohl být „geniálním“ fórem.

Po několika minutách ale donesli moderátorovi řádný mikrofon a Jiří Janeček z lóže se zarezlým úsměvem naznačil „Popojedem“. I jelo se dál. A jelo se dokonce tak snesitelně, že ze srovnání s nedávno odbytým udělováním Českých lvů osobnostem filmového světa vychází vyhlášení televizních cen v podstatě jako celkem přívětivý sobotní večer. Ačkoli zvítězit nad hrůzyplným ceremoniálem, z kterého by, kdyby mohli, všichni lvi uprchli do divočiny a tam si v křoví servali hřívu z hlavy, neznamená ještě automaticky kvalitu.

Gigantickou zásluhu na tom, že televizní ceny si neurvaly tutéž ostudu, má právě Karel Šíp, který se pokusil vyhlášení inovovat a povzbudit ho humorem, jenž není úplně hloupý a nenutí vás všezalévající trapností prchat od obrazovky. Přestože potenciál by zřejmě měl, sám se stal osobností televizní zábavy a jeho Všechnopárty získala titul Pořad roku, neobsadil večer otupující one man show a prostor poskytl především ostatním nominovaným.

Každou kategorii, někdy dokonce každého nominovaného oglosoval několika zajímavými a leckdy přiléhavými postřehy. Tak se z něj kupříkladu stal mediální expert, když vysvětloval rozdíly mezi přitažlivými komerčními a nudnými veřejnoprávními zprávami. U publicisty Radka Johna pohovořil o fenomenální setrvačnosti diváka v narážce na fakt, že John je mezi nominovanými, přestože se v televizi už rok neobjevil. Josefa Klímu v téže situaci nazval spícím agentem. Nezajímavou, protože pořád stejnou kategorii, jíž dominuje nepřekonatelný Gott, uvedl vlastními příklady, co by se muselo stát, aby Gott nevyhrál. Jako samozvaného posla dobrých zpráv by ho třeba zmatený počítač mohl přiřadit do zpravodajství a tam by se musel utkat s Karlem Voříškem. A suchopárný vstup, v němž musel vyjmenovat božské sponzory, pojal originálně jako výzvu pro rým.

O něco hůře už působil politický nádech, který se celým pořadem plazil jako otravný puch. Ať šlo o Šípovu zcela nesmyslnou zahajovací promluvu o volební karanténě, úvahu, zda dlouhé děkování není už vlastně obstrukce, či vtip o fiktivním scénáři S cizí ženou v cizím pokoji inspirovaném děním na Ministerstvu pro lidská práva. Přímočaré politické vtipkování je nesmírně laciné a pro příležitost slavnostního vyhlašování jaksi nemístné. To je ovšem další problém českých přenosů.

Do vyhlašování cen pronikla tradiční hudební čísla. Příhodně a smysluplně to byla vystoupení úzce spjatá s televizními pořady. Skupina Support Lesbiens předvedla titulní píseň k seriálu TV Prima Přešlapy, Meky Žbirka a Iva Frühlingová zazpívali svůj společný duet, který doprovází už druhou sérii Ordinace v růžové zahradě.

Mystériem TýTý však nadále zůstává podivná kategorie zpěvačka/zpěvák. Jak sám Šíp podotkl, výsledky obvykle jen kopírují poslední slavíky. S občasnou změnou ve třídě žen pěvkyň. Loni například zvítězila Iveta Bartošová, letos porazila konstantně favorizovanou Lucii Bílou Lucie Vondráčková. Proč ale vyhrály, co tak převratného v televizi dokázaly, to je víceméně záhada. Stejně jako je záhadný důvod, proč jsou mezi regulérní televizní kategorie zpěváci vůbec zařazeni. A problém se skrývá právě v samotné existenci této kategorie, nikoli v hlasujícím lidu, který ji prostě každoročně – setrvačně – vyplní svými oblíbenými osobnostmi.

Po sedmi letech se anketa TýTý přesunula z TV Nova zpátky do České televize. Poprvé ji uváděl Karel Šíp. A vedl si důstojně a se sobě vlastní nonšalancí, byť byl přitom trochu zmatený. Přinejmenším to nebyl nabubřelý večer hodný výsměchu a recese. A to je v daném žánru víc než málo.

Redakce