Jen vrhnout trochu světla na nejtemnější místo na světě

V poslední době jsem přečetl některé tituly pojednávající o jednom z pravděpodobně nejkrutějších a přitom nejutajenějších míst na světě – Severní Koreji. Nedávný příběh z tamních vod nese název Abych přežila od utečenkyně Yeonmi Park. Možná, že se nám tady, ve střední Evropě, zdá KLDR něčím exotickým, něčím, z čeho si zbytek světa utahuje a tropí žerty. Málokoho napadne, že právě teď tam jdou lidé do práce betonovým Pchjongjangem, stojí frontu na vodu z obecní studně, bojují o poslední zrnko rýže. A umírají. Smrtí zábava končí.

Příběh Yeonmi Park vzbudil v posledním roce velkou senzaci. Co jsme se však doposud dovídali byly střípky z veřejných vystoupení, útržky skládanky, kterých se chytilo mnoho kritiků. Ze zkušenosti totiž víme, že ne všichni severokorejští uprchlíci předkládají pravdu, když vypráví o svém životě. Co je k tomu vede je prosté a složité zároveň – KLDR je totiž místem, které vás rozdrtí jak fyzicky, tak psychicky. Zbudou vám vzpomínky, které vyvolávají děs v očích posluchačů a váš vlastní stud vám nedovolí je šířit. Co zbude je semínko důvěry, které musí složitým mechanismem opět vyklíčit a vykvést.

Yeonmi je 22 let. Když opouštěla přes zamrzlou řeku Ja-lu svou rodnou zemi do Číny, bylo jí 14 let. Už v tomto věku si prožila věci, které si pravděpodobně neprotrpí naprostá většina z nás za celý život. Ale Čína nebyla místem svobody, kde je všem útrapám konec. Pouze další zastávka lidského zla a teroru.

Až si přečtete tuto knihu, která vás možná rozpláče, ale jistě zamrazí v zádech, posoudíte sami, nakolik této pohledné severokorejské bytosti věřit. Příběh je autentický, hrozivý, ale upřímný. Snaží se nic nezatajit. Jak my sami, kteří se nikdy v takové situaci neocitli (a asi ani neocitneme) potom můžeme posuzovat kredibilitu takových tvrzení?

Jedno je však jisté. Ze Severní Koreje odešla Yeonmi se vzděláním dítěte přibližně druhé třídy základní školy. Za ta léta útlaku v Číně, její nebezpečný přechod do Mongolska a návrat do Koreje, tentokrát Jižní, se její duch nezlomil. Vysvitla tak naděje na svobodu. Hlad po informacích naplnil Yeonmi novým životem, a tak si v krátké době své zaostalé vzdělání doplnila. Naučila se anglicky, byla přijata na univerzitu a je momentálně vysokoškolskou studentkou, která objíždí svět, aby jej seznámila s utrpením své rodné země. A přinejmenším toto je hodné obdivu.

Abych přežila není pohou autobiografií, není pouhým svědectvím. Je to nastavené zrcadlo lidské povahy, její nejtemnější stránky, ale také milosrdenství a toho dobrého, co v nás je. Zasahuje dál než za témata Severní Koreje, do otřesného obchodu s uprchlíky v Číně, který byl až doposud veřejnosti západního světa neznámý. Rovněž nám předkládá obtíže severokorejských uprchlíků s adaptováním se novému světu. Věci jako vidět poprvé splachovací záchod jistě pochopíme, ale odprostit se od psychologického monolitu Drahého Vůdce je věcí složitější. Musíme si uvědomit, že režim v KLDR nejenom kontroluje, co a jak jednotlivec dělá, nýbrž i jak myslí. Je libo to rozebrat na trochu obecnější literární úrovni? Doporučuji hledat analogii v 1984.

„Matka zůstala v nemocnici se mnou. Neměli jsme už peníze, abychom uplatili i sestry, a tak si nás nevšímaly. Máma musela sama dělat všechno od čištění operační rány po shánění jídla pro mě. Nemocnice byla špinavá a mizerně vybavená. Když jsem potřebovala na záchod, musela jsem vstát a dojít si tam přes nekrytý dvůr. Zpočátku jsem byla moc slabá na to, abych tam dokázala dojít, ale když už jsem tam později došla, zjistila jsem, že nemocniční nádvoří slouží k uskladňování mrtvol. Celou dobu, kdy jsem byla v nemocnici, bylo mezi mým pokojem a záchodem naskládáno několik mrtvých těl jako dřevěné trámy. Ještě horší byly krysy, které na mrtvolách ve dne v noci hodovaly. Byla to nejstrašnější podívaná v mém životě. Krysy sežerou nejdříve oči, protože to je nejměkčí část těla. Ty červené díry po očích před sebou vidím ještě dnes. Vracejí se mi ve zlých snech a já se budím s křikem.“

Smekám klobouk nad Yeonminým srdcem, kterým prožitky vylíčila a sepsala, i přesto, že nikdy předtím nic takového nedělala. Příběh je podán tak, jak probíhal, tak jak se stal. Vítanou odmlkou od všeho utrpení jsou radostné fotografie Yeonmininy rodiny. A zde, přes strašlivé horory, je kniha v drobných dávkách prostoupena dávkou jemného humoru. Rovněž oceňuji i zařazení malé mapky Koreje a Číny na začátku knihy, s vyznačenými místy, kde se příběh odehrával. Evropanu to velmi pomůže v orientaci.

Musím si však postěžovat na jednu věc, která mi začíná opravdu vadit. Čím dál tím více vídávám v nových vydáních různých nakladatelství mnoho chyb, zejména překlepových. Když už si tedy dá někdo tu práci, aby vydal novou knihu s tak úžasným příběhem, jako je Abych přežila, proč čtenáři musí kazit rytmus slova pokroucená natolik, že je zapotřebí zadumat, čím vlastně byla, když je překladatelka měla v mysli? Kde je práce korektorů, snaží se snad nakladatelství na nich ušetřit? Zde je jen na prvních třiceti stranách nespočet překlepových chyb a upřímně to na reputaci nakladatelství nepřidává.

Abych přežila: Můj útěk ze Severní Koreje (2015)

Park Yeonmi

Nakladatelství ARGO

310 stran, vázaná

Doporučená cena: 298 Kč

Hodnocení 9/10

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.