Jaroslav Vrána: Duch a Temnota

„Saino, podívej se, tady jsou krásné hrozny!“

Zvonivý dívčí hlas dolehl k jeho sluchu a vystupňoval vzrušení, kterému se nevyrovnal žádný jiný pocit. Udělal několik opatrných kroků, aby ho neprozradil sebemenší šelest trávy, aby pod ním nepraskla jediná suchá větévka.

„Molejo, všimla sis, jak po tobě u večerního ohně pokukoval Zorik?“

Bezstarostnost v dívčích hlasech ho neodolatelně přitahovala. Plížil se podél pichlavých keřů, tichý, přízračný, splývající se stébly vysoké trávy, a s každým krokem byl blíž dvojici mladých žen, nic netušících, slabých a bezbranných.

„Pche! Mně se Zorik nikdy nelíbil. Jen se chvástá, jak daleko dohodí oštěpem. Úlovek ale nikdy nepřinesl.“

Zastavil se, otočil hlavu a vyměnil si pohled se svým druhým já. I když si vzhledem byli jen málo podobní, spojovala je touha toulat se savanou, naslouchat jejím hlasům a hledat. Dlouhé dny pátrat po tom, co by ukojilo nenasytnou touhu po pravém loveckém vzrušení. Po okamžicích, kdy naplno cítili svoji sílu, po chvílích, v nichž byli vládci nad životem a smrtí.

Bok po boku vystoupili z vysoké trávy, jen pár kroků od dvojice mladých žen. Ještě několik hroznů dopadlo do velkých pletených košů, několik slov zaznělo pod rozložitými korunami stromů.

Potom se jedna z dívek ohlédla.

Jemné prsty upustily utržený hrozen do trávy, oči se roztáhly hrůzou, ústa se otevřela, ale rty se jen bezhlesně pohybovaly. Potom se ohlédla i druhá dívka a krásná tvář jí zbělela děsem.

„Saino…“

Strachem se chvějící hlásek byl povelem k útoku.
Oba skočili v jeden okamžik.

„Oni je zabili! Slyšíte všichni? Jsou mrtvé! Saina a Moleja jsou mrtvé!“

Hlasité volání se neslo nad táborem kmene Danaků a vyhánělo ze stanů zděšené ženy i překvapené lovce. To přece není možné, aby se dívkám něco stalo, vždyť šly sbírat hrozny jen k potoku nedaleko tábora, po celou dobu měly na dohled špičky jeho vysokých stanů. Ale děs v očích mladého Zorika byl opravdový.

„Já jsem je viděl!“ koktal roztřeseným hlasem, když předstoupil před danackého náčelníka Akamu. „Zahlédl jsem je pod stromy, když odcházeli…“

„Co se stalo? Koho jsi viděl?“

„Ducha a Temnotu…“

„To není možné,“ vydechl náčelník. „Duch a Temnota jsou výmysl! Je to jen příběh, který vyprávějí lidé z dalekých krajů!“

„Já jsem je opravdu viděl,“ chvěl se Zorikovi hlas.
Náčelník se rozhlédl po skupině nejsilnějších lovců: „Vezměte si zbraně! Ať to byl, kdo chtěl, musíme ho najít a zabít! Jdeme! “

Nejlepší lukostřelci založili do toulců šípy s černými pery a s hroty chráněnými kouskem dutého stvolu. Jed, v němž byly namočeny, přinášel smrt rychleji než nejjedovatější had, lhostejno, jak velké či nebezpečné zvíře jím bylo zasaženo. Další muži se chopili těžkých oštěpů a hned nato se všichni vydali do míst, kde podle Zorika skončil život dvou danackých dívek.

„Molejo!“

Zorikovi se zadrhl hlas, když jako první zahlédl ve stínu stromů ležet dvě zkrvavená těla. Rozběhl se k nim a se slzami v očích poklekl do trávy. Snad ještě není pozdě. Danackému šamanovi Kupurimu však stačil jediný pohled, aby poznal, že zde už je veškerá pomoc marná.

„Tady jsou stopy, náčelníku,“ ozval se první kmenový lovec Ernas, který se jako první začal rozhlížet po okolí.

„Lev,“ zašeptal Ernasův syn Ando, když poklekl v místech, kde se do ostrůvku měkké hlíny otisklo několik velikých stop.

„Vidím stopy jednoho lva.“

„Nikoliv, synu,“ opravil ho Ernas. „Zorik má pravdu. Lvi byli dva. Dívky leží vedle sebe. Byly zabity naráz, to by jeden lev nedokázal. Jedna z nich by určitě utíkala.“

„Náčelníku, odešli tímhle směrem!“ křikl stopař Tarmo.

Kupuri, Zoriku, odneste je do tábora,“ kývl Akama k tělům mrtvých dívek. „My půjdeme stopovat lvy.“

Plížili se savanou, jeden druhému na dohled, vedeni nenápadnými známkami přítomnosti šelem. Pár ohnutých stébel trávy, převalený kamínek, či jen stopy prchající zvěře jim napovídaly, kam míří dva zákeřní zabijáci.

Prošli napříč údolím, přebrodili mělkou řeku, vystoupili na břeh a tam se zastavili. Před nimi se rozprostíral kraj, který jen zřídkakdy navštívil někdo z odvážných Danaků. Rozlehlá pláň, táhnoucí se kam až oko dohlédlo, posetá nespočtem skalisek různých velikostí, porostlá vysokou trávou, v níž by se ztratil i nejvyšší muž. Sotva by se hledala jiná krajina, ve které by měly dvě záludné šelmy tak velikou převahu i nad skupinou odhodlaných a dobře vyzbrojených lovců.

„Tam jsou!“ ukázal Tarmo k prvnímu skalisku na okraji pláně.

U jeho paty stáli dva lvi. Jeden zrzavý, hubený, s řídkou vypelichanou hřívou a se zvláštními tmavšími pruhy na těle, které mu dávaly splynout s vlnícím se porostem travin, druhý mohutný, podsaditý, téměř černý.

„Duch a Temnota,“ zašeptal Akama. „Tak je to tedy pravda.“
Lvi zmizeli v trávě a ještě před tím se ohlédli, jako by zvali lovce do svého království. Jen pojďte dál, tady vás všechny čeká smrt!

O tom nikdo z Danaků nepochyboval.

„Vrátíme se do tábora,“ rozhodl náčelník.

Mnoho dalších dní se pak nic neobvyklého nestalo a po dvojici zabijáckých lvů jako by se slehla zem.

Překvapivě pevné dívčí paže napjaly oblouk luku, pár bystrých očí okamžik pozoroval cíl, potom práskla tětiva a další šíp se zabodl do koženého vaku, naplněného suchou trávou.

„Pořád se chceš ve všem vyrovnat svému bratrovi, Ioni?“ ozval se za dívkou vlídný hlas starého rybáře Natiho.

„Musím se mu vyrovnat. Chceme se vydat do dalekých krajů, a tak je potřeba, abych uměla vše, co dokáže on.“

„Pořád vás ta touha neopustila?“ usmál se stařík, odložil hůl a usadil se do písku na okraji pláže.

„Tak veliká touha nemůže člověka opustit,“ opětovala jeho úsměv Ioni a potom rychle za sebou vystřelila k cíli několik dalších šípů. Zabodly se do vaku sotva prst od sebe.

„Jsi čím dál tím lepší,“ pochválil ji Nati. „Myslím, že bys už mohla vyrazit s našimi muži na lov.“

„Ještě mě Tarmo musí naučit stopovat,“ odložila dívka luk. „A spoustu jiných věcí se musím naučit sama…“

Její slova zarazil křik, který sem dolehl z tábora. Naslouchala jen okamžik a potom se její oči roztáhly hrůzou: „Oni se vrátili…“

Popadla luk i prázdný toulec a rozběhla se k táboru. Na prostranství před Kupuriho chýší se nejhorší obavy naplnily. Nad bezvládným tělem mladé dívky Dily klečeli její rodiče a táborem se nesl zoufalý nářek.

„Kde jsou lovci?“ vyhrkla Ioni. „Kde je můj bratr?“

„Vydali se po stopách těch zabijáků,“ vzal dívku za ruku šaman Kupuri.

Z jeho hlasu však nebyla slyšet špetka víry v úspěšnost lovu.
„Kde ji ty bestie zabily?“ hrnuly se Ioni do očí slzy zoufalství

Zdráhala se uvěřit tomu, že se lvi odvážili až do samotného tábora, a ještě k tomu za bílého dne

„Bylo to jen kousek za táborem, na okraji savany…“

S nadcházejícím podvečerem padla na tábor ještě větší beznaděj, když se muži vrátili se svěšenými hlavami a prázdnýma rukama. Už z jejich pohledů bylo zřejmé, že lvi jim opět unikli do kraje za řekou, do míst, kde je žádný z lovců nedokáže zabít.

Šípy svištěly vzduchem, jeden za druhým se zabodávaly do rozpíchaného vaku, jeden vedle druhého, že by mezi ně ani malé dítě nestrčilo prstík. Ioni si otřela zpocené čelo, zamířila k vaku, vytahala šípy, uložila je zpět do toulce a už si to rázovala zpět. Ještě o deset kroků dál od cíle, a uvidí se, jestli dokáže být stejně přesná.

„Ioni, přinesl jsem ti něco k jídlu,“ zarazil ji Natiho hlas.
„Moc ti děkuji,“ odměnila ho alespoň vlídným úsměvem a vzala si od něj banán.

Posadili se do písku, Nati oloupal druhý banán a zahleděl se ke vzdálenému obzoru. Ale ani tiché šumění moře nedokázalo ukonejšit zármutek, který do danackého tábora přinesla smrt v podobě dvou zákeřných lvů.

„Je mi Dily moc líto. Vím, jak jsi ji měla ráda,“ promluvil rybář.
„Je to moje vina, měla jsem jít s ní,“ vyhrkla Ioni a otřela si slzy, které se jí draly do očí.

„Zabili by vás obě,“ potřásl hlavou Nati. „Žádný z danackých lukostřelců není tak rychlý, aby zabil dva útočící lvy najednou.“

„Nezabili by nás!“ křikla Ioni. „Jsou to zbabělé mrchy! Zabíjí jen bezbranné dívky! Nepostaví se nikomu, kdo má v ruce zbraň… Podívej, se Nati!“ zarazila se v půlce věty a ukázala k plochému kameni, na kterém stařík nechal ležet další banány.

Zpoza kamene vykukovala chlupatá opičí hlava. Sotva zvíře poznalo, že si ho dívka všimla, popadlo jeden banán a rozběhlo se k blízkému stromu. Po tenké, k zemi ohnuté haluzi hbitě vyšplhalo do koruny a potom pozorovalo, co na jeho podlý skutek řeknou lidé.

„Ty zlodějko!“ křikla Ioni, vytáhla z toulce šíp a přiložila ho k tětivě.

„Nedělej to,“ zarazil ji Nati. „Je to jen zvíře, také se chce najíst…“

„Ne, je to podlé, zlomyslné zvíře, které ten banán ukradlo schválně!“

Ioni napjala luk a zamířila na opici.

„Počkám pod tenkou větví,“ položil dívce ruku na rameno Nati, „a ty vylezeš na strom. Podívej se, po větvi, na které sedí, nemá kam utéct, buď jí banán vezmeš ty, anebo já, až bude stejnou cestou šplhat dolů.“

„Mohli bychom to zkusit,“ zamyslela se Ioni. „I když jí banán nevezmeme, alespoň pozná, že nejsme hloupí.“

Odložila luk, povylezla po nakloněném kmeni, na okamžik se zarazila a pohlédla na opici, která stále seděla na větvi, vysoko nad Natiho hlavou. Pak popolezla o kousek výš, znovu strnula a zahleděla se kamsi do dálky.

„Vidíš tam něco, Ioni?“ zeptal se Nati starostlivým hlasem a pohlédl směrem k savaně.

Ioni ještě dlouho bez hnutí hleděla do prázdna a potom rychle sešplhala dolů. Oči se jí leskly jako divoké šelmě, která se přiblížila na dohled kořisti.

„Nech jí ten banán, Nati, zaslouží si ho,“ zašeptala.

Potom popadla zbraň a rozběhla se k táboru.

„Ando, podívej se na tohle,“ podal šaman Kupuri mladému lovci sluneční kámen – kulatý kus křišťálu, vybroušený tak, aby byl po obou stranách rovnoměrně vypouklý.

Ando ho přiblížil ke kousku čerstvého masa, položeného na plochém kameni u stěny prostorné šamanovy chýše. Vůně přilákala několik velikých much. Některé s hlasitým bzukotem poletovaly kolem, další usedly na maso.

„Ty jsou ošklivé,“ ohrnul nos Ando, když mu sluneční kámen zvětšil nevzhledné tvorečky.

„Podívej se, co dělají ty, které usedly,“ řekl šaman, když poznal, že mladík nechápe, na co se má dívat.

Ando přiblížil kámen ke kousku masa a soustředěně pozoroval mouchy.

„Ony snášejí vajíčka,“ podivil se. „Nikdy jsem neslyšel, že by mouchy byly jako ptáci.“ Ještě chvíli se kochal pro něj neobvyklým pohledem a potom se otočil ke Kupurimu: „A vylíhnou se z vajíček malé mušky?“

„Vylíhnou se z nich červi,“ řekl kouzelník. „Podívej se na ně.“ S těmi slovy odkryl hliněnou misku, v níž ležel další kousek masa. Ve vzduchu to začpělo hnilobným zápachem a Ando znechuceně odvrátil tvář, když uviděl hemžení bílých červů. Kupuri je klacíkem rozhrnul a pod nimi se objevil kousek nezkaženého masa. „Živí se jen masem, které začíná zahnívat,“ vysvětloval Andovi.

„Proč se z muších vajíček líhnou červi?“ zeptal se mladík.

„Také mě to zajímalo,“ usmíval se šaman. „Pozoroval jsem, co s nimi bude dál. Koukni se do téhle misky.“

„Ti červi umřeli?“ zarazil se Ando nad několika nehybnými válečky.

„Také jsem si to myslel. Ale není to tak. Když červi vyrostou, přestanou se hýbat, nějaký čas jen tak leží, ale pak puknou a vylezou z nich mouchy. Nejsou malé, ale stejné jako ty, které nakladly vajíčka.“

„Jsi tak moudrý,“ sklonil se před šamanem Ando.

„Náš kouzelník Kupuri je ještě moudřejší,“ ozval se z tmavého koutu hlas dívenky, která zde do této chvíle spala.

„Norani, jak je ti?“ posadil se vedle ní lovec a pohladil ji po vlasech. „Co tvoje noha?“

„Podívej se,“ ukázalo mu děvčátko hluboký šrám na lýtku.

Zdálo se, že rána se celkem dobře hojí. Ale před dvěma dny Norani blouznila v horečkách a hluboký škrábanec po velikém trnu byl doširoka rozevřený a zarudlý.

„Dal jsem do rány červy, kteří se vylíhli z muších vajíček,“ řekl Kupuri. „Snědli všechno zkažené maso a Norani už je skoro zdravá.“

„A nebolelo to?“ staral se Ando, kterému se tento způsob léčby příliš nelíbil.

„Jen to trošku šimralo,“ zasmála se Norani.

„Všiml jsem si už včera, že vypadáš lépe,“ řekl Ando. „Ale domníval jsem se, že Kupuri použil nějaký posvátný rituál…“

„Posvátný rituál?“ podivil se šaman. „Jak tě něco takového napadlo?“

„No…,“ sklonil stydlivě hlavu mladík. „Zorik říkal, že ovládáš spoustu rituálů…“

„Tak Zorik?“ zpozorněl Kupuri.

„Také stopař Tarmo to říká, a i náčelník Akama…“

„Copak jste si to na mě všichni vymysleli?“ podivil se Kupuri, přistoupil ke vchodu do chýše a vyhlédl na prostranství uprostřed tábora.

Někteří muži postávali před stany, jiní seděli u ohniště, ve kterém ale nebylo ani připravené dřevo, trojice nejmladších lovců netrpělivě přešlapovala jen pár kroků od vchodu do šamanovy chýše.

„Poslali tě, abys mě požádal o nějaký rituál?“ otočil se Kupuri na Anda.

„Nabídl jsem se sám, že tě požádám… když je můj otec prvním lovcem kmene…“

„A copak to má být za rituál?“

„Měl by zahnat Ducha a Temnotu.“

„Aha,“ posadil se šaman na dřevěné sedátko a na chvíli se zamyslel. „Tak tedy našim statečným mužům poradím rituál.“

Zvedl se, vykročil před chýši a mávl na skupinku nejsilnějších lovců. O malou chvíli později se uprostřed tábora shromáždil téměř celý kmen.

„Mladý lovec Ando za mnou přišel s prosbou,“ začal Kupuri. „Vyprávěl mi o tom, že se vám nedaří ulovit lvy, kteří zabíjejí naše dívky, a řekl mi o vašem přání, abych provedl rituál, který šelmy zapudí od našeho tábora.“

„Já jsem věděl, že znáš rituál, který něco takového zajistí!“ ozval se Tarmo  radostným hlasem.

„Samozřejmě, znám ho. A hned vám prozradím, co je třeba udělat. Vezměte si zbraně, najděte ta zvířata a zabijte je! To je jediný rituál, který nás před nimi ochrání! A teď mi dopřejte klid, musím se starat o malou Norani, ještě není docela zdravá.“

„Ale jak máme lvy ulovit?“ rozhořčil se Tarmo. „Schovávají se v kraji, kde nás jednoho po druhém ze zálohy zabijí, když se vydáme po jejich stopě. A možná je tam ani nenajdeme! Nikdy jsme tam nedostihli žádnou kořist!“

„Musíš udělat rituál!“ přidal se zoufalý Zorik. „Nikdo z nás nedokáže ulovit Ducha a Temnotu…“

„Já je ulovím!“

Tábor ztichl a potom se všichni ohlédli po Ioni, která stála na okraji prostranství s lukem v ruce a plným toulcem šípů přehozeným přes rameno.

„Ioni, ty jsi zešílela,“ vydechl Ernas.

„Ne, otče! Vím přesně, jak to udělám! Ale potřebuji jednoho z vás, aby mi pomohl!“

Mezi lovci to zašumělo, ale nikdo se neměl k tomu, aby se k odvážné dívce přidal.

„Já ti pomůžu, sestřičko,“ ozval se Ando. „Udělám, co jen si budeš přát!

Suchá tráva na okraji rozlehlých písčin nad táborem se nepatrně zavlnila a dvojice uhrančivých očí se vpila do obrysu postavy mladé dívky, která volným krokem odcházela do savany. V ruce držela malý pletený košík, kráčela jistým krokem, ani na chvilku se nezastavila, jediný pohled nevěnovala tomu, co se děje za ní. Zrzavý lev si vyměnil pohled se svým druhem, který stejně lačným pohledem sledoval budoucí kořist. Potom oba tiše vstali a plížili se za ní trávou při okraji planiny.

Už několik dní uplynulo od chvíle, kdy u potoka společně zabili třetí danackou dívku. Dnešního rána se vrátili k táboru, aby společně vyhlíželi další kořist. Samotné je překvapilo, jak krátké bylo jejich čekání.

Zastavili se v trávě na úpatí špičatého pahorku s holými kamenitými svahy. Na jeho vrcholku trčela rozeklaná skála, která by jim poskytla skvělý výhled a zároveň úkryt, kdyby pocítili potřebu něco takového získat. Ale Duch a Temnota se dnes nepotřebovali rozhlížet, kořist byla na dosah.

Zalehli mezi nízkými keři a pozorovali dívku, která se zastavila na planince na opačné straně pahorku. Posadila se na bobek a dlouho prosívala jemný písek, až konečně cosi vhodila do košíku. Udělala krok vedle a se stejným zaujetím se dál věnovala hledání.

Dlouho, nesmírně dlouho naslouchali hlasům savany a nasávali do čenichů všechny její pachy. Slunce už stálo vysoko na obloze a dívka stále neúnavně prosívala písek na nevelké planince a sem tam cosi vhodila do košíku. Za celou tu dobu se nestalo nic, co by ve dvou lstivých šelmách vzbudilo jen náznak podezření, že něco není v pořádku.

Rezavý lev se zvedl jako první a pohledem vyzval svého druha. Ten neslyšně vstal a potom oba rozvážným krokem vstoupili do vysoké trávy.

Teď se řídili jen dokonalým sluchem, ke kterému zakrátko dolehlo tiché šustění dívčích mokasínů.

Zastavili se a znovu naslouchali. Kdesi daleko se ozvalo troubení slonů, na nedalekém stromě zavřeštěla opice, kdesi nad pahorkem zaskřehotal mořský racek.

Vykročili dál a přikrčili se na okraji písčiny. Srdce se jim rozbušila loveckým vzrušením, když uviděli dívku, jak jen pár kroků daleko prosívá štíhlými prsty písek a potom vhazuje do košíku kořínek jakési rostlinky.

Teď! Teď je čas k útoku!

Přikrčili se, aby rychlým během zdolali posledních pár kroků, srazili děvče k zemi a zaťali špičáky do jeho hrdla.

Sotva se pozvedli, nad savanou se znovu rozlehlo racčí volání a hned ještě jedno. Nevnímali je, měli oči jen pro štíhlou dívku s dlouhými černými vlasy, které zbývají poslední okamžiky života. Klečela na zemi, byla k nim otočená bokem, ale stále je neviděla!

Jeden poslední skok a kořist je naše!

Chyba…

Ioni nečekaně vyrazila kupředu, jako by útočícím lvům chtěla uhnout z cesty. Ale to byl klam. Jen o pět kroků dál viselo z větve vysokého stromu cosi, čeho si ani jeden ze zabijáků nevšiml – dlouhý pevný provazec s řadou velikých uzlů. Dívka v běhu vyskočila do vzduchu, chytila provazec a hbitě se vytáhla vzhůru. Srdce jí bušilo nesmírným vzrušením, když pod sebou zaslechla zlostné zamručení a vzápětí jí lví dráp strhl z nohy kožený mokasín. O překot šplhala vzhůru a vypískla úlekem, když tmavý lev popadl provazec do zubů a ze všech sil jím trhl.

Ale jeho úsilí bylo marné.

Ioni už měla na dosah větev, dost silnou, aby se na ní bez potíží udržela, a dost vzdálenou od dvou rozzuřených šelem, kterým kořist na poslední chvíli nepochopitelným způsobem unikla.

Lehla si na větev a pozorovala dvojici lvů, jak se marně pokoušejí vyskočit na provazec. Srdce jí ještě chvíli zběsile tlouklo, než se uklidnila po prožitém napětí. Když Ando ukrytý na vrcholu holého pahorku poprvé zavolal hlasem racka, aby dal na vědomí, že lvi jsou na dohled, zmocnil se jí strach, který jen stěží potlačila. Potom nastala dlouhá chvíle napjatého čekání na další, dvojí zavolání. To bylo znamením, že je nejvyšší čas vylézt na strom. Prosila bratra, aby zavolal opravdu na poslední chvíli, protože jinak lvi poznají její úmysl, utečou a už se nikdy nepodaří je nalákat do stejné léčky. Zároveň doufala, že její prosbu nevezme tak doslova.

Lvi záhy ustali v marných pokusech o šplhání po provazci, v kruhu obcházeli planinku a zraky se vpíjeli do dívky, která mezi tím poklekla na větev.

Myšlenky letěly Ioninou hlavou jako stádo splašených zeber. Jak dlouho bude trvat, než Ando seběhne z pahorku? Podaří se mu zákeřné šelmy zabít otrávenými šípy? A co všechno se do té doby může pokazit? Srdce se jí znovu zběsile rozbušilo, když se stalo to nejhorší, co si dovedla představit. Zrzavý lev popoběhl k provazci, aby po něm dívka neunikla, a černý rychle začal šplhat vzhůru po kmeni.

„Ando, kde jsi?“ sykla Ioni, ale po bratrovi nebylo ani vidu, ani slechu.

Tak je tedy všechno jen na mně…

Zrzavý lev sotva stačil postřehnout, jak dívka pozvedla luk, ukrytý na horní straně větve, sáhla do stejně dobře schovaného toulce a přiložila k tětivě šíp. Kratičký pohled věnovala lvu šplhajícímu na strom, ale pak se rozhodla jinak. Nejdřív musí zabít zrzavého, který zůstal na zemi, jinak uteče. Zaklekla a zamířila shora na lví hřbet. Než šelmě stačila proběhnout hlavou jediná myšlenka, tětiva práskla, šíp hvízdl vzduchem a zasáhl cíl.

Ochromující bolest projela tělem kočky, neskutečně silná a dosud nepoznaná, svaly v mžiku ochably, dosud pevné nohy se podlomily a mysl obestřely mrákoty. V příštím okamžiku se lev s tichým zamručením svezl k zemi a zůstal nehybně ležet, kalící se zrak upřený vysoko k podvečernímu nebi.

Jeho druh si ani nevšiml, co se stalo. Měl před očima jen mohutnou větev, na níž klečí kořist, která nemá kam uniknout.

Ioni se zhluboka nadechla, vytáhla z toulce přivázaného k větvi další šíp, pečlivě zamířila na široký bok druhého lva, aby měla jistotu, že nemine, a pustila tětivu. Vzápětí jí srdce skočilo do krku úlekem. Šíp sice vylétl vstříc cíli, ale zabodl se do tenké pokroucené větvičky, která při míření splynula se srstí zvířete.

Lev se vyhoupl na větev a jeho sebejistý pohled se střetl s párem vyděšených dívčích očí.

Povzbuzen strachem kořisti vykročil kupředu.

Ioni hmátla do toulce a přiložila k tětivě další šíp. Zatočila se jí hlava, když si všimla, že má obyčejný kamenný hrot! Jak jen se mohla splést, když si šípy ukládala do toulce?

Okamžik nesmyslného váhání – vystřelit na lva šípem, který mu možná způsobí bolest, možná ho i vážně zraní, ale rozhodně ho nezabije dřív, než je třeba? Ne!

Šelma mezi tím udělala další dva kroky a Ioni už téměř cítila na tváři její páchnoucí dech.

Šíp vyklouzl z prstů, ruka znovu hmátla do toulce, ale už nebyl čas přiložit další šíp k tětivě. Dva páry očí se na okamžik střetly v upřeném pohledu, lev se přikrčil, aby na větvi získal rovnováhu, a pozvedl tlapu, aby dívku srazil do hloubky pod sebou.

V ten okamžik Ioni zarazila hrot šípu do lvího čenichu a stáhla se dozadu.

Zvíře zlostně zamručelo, ale potom pokleslo v nohou, svezlo se ke straně, máchlo tlapou do prázdna, převalilo se přes větev a za okamžik s temným žuchnutím dopadlo vedle mrtvého druha.

Ioni se křečovitě držela větve a usedavě plakala. Dlouho se nemohla utišit a přes záplavu slz sotva zahlédla Anda, který celý zchvácený doběhl na písčinu v okamžiku, kdy mrtvý lev padal ze stromu.

Teprve když pocítila na tváři něžný dotek bratrových prstů, otřela si hřbetem ruky slzy a přitiskla se do jeho náruče.

„Ando, já jsem se tolik bála… Moc prosím, nikomu to nikdy neříkej…“

„Slibuji, že to nikomu neřeknu.“

„Ani že jsem plakala…“

„Slibuji.“

„Teď už budeme pořád spolu, viď?“

„Budeme pořád spolu, Ioni,“ konejšil ji Ando. „Jen tak nás nikdy nikdo neporazí.“

„Děkuji, bratře…“

Webstránka autora: ebenovyslon.cz

Zdroj obrázku: pixabay.com

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis