Kdyby Jaromír Nohavica četl nadpis tohoto článku, zcela jistě by nesouhlasil. Vždyť on sám na koncertech upozorňuje publikum, že některé jeho věci, které hraje vskutku rád, jsou z jeho uměleckého bahna a jistě by je nezařadil do zábavy na úrovni. On by možná řekl, že většina jeho tvorby nemá v podstatě nikterak valnou úroveň, že jde třeba jen o virtuálky složené během pár minut. Tato jeho minidílka, často nevyhnutelně obsahující řadu vulgarismů, patří mezi nejoblíbenější kousky nejen u autora, ale i u publika. A zcela jistě nelze pochybovat o tom, že i tyto věci umělecky dalece přesahují většinu jiné české hudební tvorby ostatních autorů.
Jarek Nohavica zavítal poslední večer festivalu Okolo Třeboně do tohoto malého jihočeského města, aby zaplnil zámeckou zahradu k prasknutí a přes dvě hodiny hrál, zpíval a hlavně bavil. Ačkoliv koncert pod širým nebem měl začít až v 21 hodin, množství lidí si v zájmu získání těch nejlepších míst rádo vyčkalo frontu ještě před sedmou hodinou a následné dvě hodiny strávilo čekáním. Tyto dlouhé minuty jsem se bavila pozorováním stále příchozích lidí, kteří vida velký volný prostor před pódiem zamířili se svými dekami a karimatkami právě tam, aby je v zápětí skupinka hasičů vyhodila s upozorněním, že prvních několik metrů před pódiem je protipožární zóna, kde nikdo nesmí být. Asi půl hodiny před devátou vystupuje na pódium muž z organizačního týmu, aby publiku oznámil, že hasiči zřejmě nechtěně mystifikovali sami sebe i stovky fandů a diváci mohou samozřejmě sedět i přímo u pódia.
To je chvíle, kdy se začíná třeboňká zem třást, jelikož my všichni, kteří jsme se do té doby mačkali za „protipožární zónou“ před lavicemi pro VIP a starší publikum, zažíváme asi nejrychlejší přesun, jakého je dav několika stovek lidí schopen. Výsledkem je, že se díky své dravosti ocitám na pět metrů před Jarkovým mikrofonem. A netrpělivé čekání na „hvězdu“ se rázem stává snesitelnější.
Koncert začíná včas a těsně po odbytí večerní deváté hodiny vystupuje před více jak tisícový jásající dav skromný ostravský rodák. Než sáhne po své kytaře, široce roztahuje ruce, jako by chtěl všechny najednou obejmout, a hluboce se uklání. Pak už sedá na stoličku a bez známky nejmenší trémy chrlí do davu před sebou jednu písničku za druhou. Když asi u třetího songu začínají lidé tleskat do rytmu, Jarek jen procedí mezi dvěma slokami: „A jéjé, už se začíná tleskat.“ To je předznamenání atmosféry celého báječného večera. Osvěžujícím překvapením pro všechny přítomné je Jarkovo oznámení, že ačkoliv to nebylo na plakátech, dovolil si pozvat hosta. Robert Kušmierski, velice talentovaný a výborný polský akordeonista nakonec spoludoprovází Jarka na pódiu po většinu písní. Písničkář několikrát za večer mění kytaru za jinou kytaru a tu zase za heligonku.
Rychlá Fotbalová střídá pomalé Sarajevo. Nohavica za Robertovy pomoci předvádí v Třeboni vyvážené vystoupení, v němž nechybějí jeho nejlepší balady (Darmoděj, Mikymauz, Zatímco se koupeš), táborové dnes už klasické „odrhovačky“ (Až mě zítra ráno v pět, Až to se mnou sekne, Těšínská), krátké aktuální virtuálky (Letěly bacily, Růže mezi trny), rádiové hity (Pane prezidente, Milionář, Mám jizvu na rtu), klasicky nevynechává ani svoji operní vsuvku z Mozartovké opery Cosi fan tutte se svým vlastním libretem, jenž dokonale odpovídá stylu Jarka Nohavici. Svoji naprosto bezchybnou improvizační schopnost předvádí v asi desetiminutové variaci, v níž komentuje svůj vztah k Třeboni, počasí a především přítomné publikum.
Právě Nohavicovo propojení s diváky patří mezi základní kameny celého večera. Díky písničkáři reaguje publikum na Nohavicu stejně pozitivně jako on na ně. Při jeho vtípcích a komentářích se ze zahrady valí bouřlivý smích, u Darmoděje nebo Mikymauze jistě ukápla někde ve tmě mezi hejna komárů nejedna slza (u těchto písní se ukázala úžasná práce osvětlovače, kterého chválím za výborný výkon během celého večera). Emoce se střídají jako na horské dráze. Naprosté dojetí se během pár tónů dokáže změnit ve smích, při kterém padáte ze židle.
Jaromírův humor koresponduje s ironií jemu vlastní, kdy si dokáže utahovat nejen ze sebe samého, ale i z celého národa, a to takovým způsobem, který nikoho neuráží, ani nepohoršuje. A lidi se baví. Když ne při jeho písničkách, tak při jeho komentářích v pauzách mezi jednotlivými songy. A baví se i Jaromír Nohavica. Od prvních vteřin je na něm vidět, že se těší na třeboňské publikum, že si užívá každou písničku, že ho baví utahovat si z paní, která se marně snaží nenápadně odejít na toalety, že si užívá komunikaci s diváky v prvních řadách, ať už je jim 60 nebo 5 let. Nohavica dává najevo všemi možnými (a často i takřka nemožnými) způsoby, že je to umělec, který je tam pro lidi a vlastní radost a ne kvůli popularitě, penězům či povinnosti.
Když se v jedenáct hodin Jaromír začíná loučit s diváky, zřejmě ani sám nevěří tomu, že by ho dav aplausující ve stoje skutečně pustil z pódia. Přídavky, na které dav už zůstává stát a které zpívá spolu se zpěvákem, ještě více burcují stovky lidí a Nohavica se po závěrečné Kometě musí vrátit na pódium ještě jednou, aby už bez hudebního doprovodu zazpíval pomalou „andělskou“ baladu – jasné znamení přání na dobrou noc. Více jak dvouhodinový koncert končí a na tvářích lidí tlačících se k východu do tmy svítí úsměvy.
Myslím, že nikdo v neděli před půlnocí nelitoval toho, že se nechal 4 hodiny vycucávat komáry, že se tísnil na zemi na ploše jednoho metru čtverečního. Litovat mohou pouze ti, kteří si tento hudební zážitek nechali ujít. Proto si na závěr dovolím jen doporučení – pokud budete mít někdy možnost jít na koncert Jaromíra Nohavici, jděte! Poněvadž nejenom že jeho songy jsou dlouhodobě tím nejlepším, co česká hudební produkce může nabídnout, ale zároveň se Vám dostane té nejlepší české zábavy.
A to samé a ještě ve větší míře platí o koncertě Jarka v Telči, 24.7.t.r. Od rána déšť, počasí opravdu „nic moc“, ale ta atmosféra, to je něco, co se nedá napodobit, zopakovat a „okopírovat“ někde jinde…prostě úžasný…A když už někdo sedí 2-4 hodiny v dešti na takovém „živém“ koncertě, tak už asi musí vědět PROČ tam sedí a kvůli KOMU tam sedí…Jarku, ta Telč, to byla fakt bomba…. Děkujeme…… :-))))))