Jan Arbter na Čaji o páté

Jan Arbter je člověk, který potřebuje neustále vytvářet nějakou činnost. Pokud neplánuje nějaký projekt nebo netvoří cokoliv, co by ho bavilo, upadá lehce do takové zvláštní deprese. Možná právě proto je tolik věcí, které v životě zkouší a dělá a doufá, že se ten seznam ještě rozroste. Na Čaji o páté se rozpovídal o své literární tvorbě.

Jak ses dostal k psaní?

K psaní jsem se dostal díky stolní hře na hrdiny „Dračí doupě“, které jsem obětoval celé své mládí. Jako vypravěč jednoho dlouhého fantasy příběhu jsem strávil neuvěřitelných dvanáct let. Když se pak parta po škole rozpadla, musel jsem někde ventilovat všechny myšlenky a nápady z  mého vymyšleného světa plného elfů a kouzel.

Vydal jsi už dvě knihy. Jak vznikaly, co tě při jejich tvorbě inspirovalo?

Obě první knihy byly tedy inspirovány právě touto stolní hrou. Vznikaly celkem dlouho, protože chuť na psaní přicházela ve vlnách a byly i takové časy, kdy jsem na ně nesáhl i několik měsíců. Možná bych to býval i vzdal, ale vždycky, když jsem rozepsal nějaké dílo, nechal jsem si nakreslit za nemalé peníze obálku, aby mě to motivovalo.

Na střední škole mi navíc hrozně moc pomohla paní učitelka Gajdošíková, která se ve svém volném čase a nad rámec povinností rozhodla, že mi věnuje soukromé hodiny stylistiky. Společně jsme tak po vyučování procházeli moje, tenkrát samonákladem vydané, příběhy a upravovali to do nějaké rozumnější verze.

Dneska, když se s odstupem času na svá díla podívám, bych si nejraději nafackoval, změnil si jméno a začal zase od začátku, ale bylo mi patnáct, tak to snad lidé pochopí.

Na čem momentálně pracuješ?

Elfy a trpaslíky jsem odložil stranou a to hned z několika důvodů. Zaprvé jsem zjistil, že už mě tento žánr, jakožto dospělého člověka (za třináct roků čtyřicet :) ) nenaplňuje a za druhé vím, že spousta lidí v mé blízkosti je čte pouze proto, aby mi udělali radost a fantasy je ani trochu nebaví. Proto jsem si dal za cíl napsat něco, co by mohlo zaujmout třeba i mého tátu, který zatím nevydržel u žádné z mojich knížek déle, než deset stran.

Rozepsal jsem tedy „Bývalý salón bývalé republiky“. Jedná se o válečný příběh z Hradce Králové, kde zuří třetí světová válka a obyčejný kluk v mojich letech se snaží jednoduše proplést tak, aby pokud možno, přežil. Žádná kouzla, sci-fi technika ani přehnané akce, jen obyčejné osudy obyčejných lidí.

V tuto chvíli má budoucí knížka 210 stran a dva moc šikovné beta čtenáře, kteří mi cupují každou druhou větu na kusy. Někdy mám pocit, že bych jim udělal největší radost, kdybych se na to vykašlal a dal se třeba na malování, protože mi dávají hodně zabrat a přepisuji kvůli nim i celé kapitoly. Mám ale konečně z toho díla opravdu dobrý pocit a věřím, že výsledná kvalita bude úplně někde jinde, než u předešlých dvou knížek.

Jaké jsou tvé spisovatelské plány do budoucna?

Spisovatelské plány do budoucna? Byl bych rád, kdyby mě to pořád bavilo. Je to pro mě takový pěkný únik ve chvílích, kdy si potřebuju vyčistit hlavu a uvolnit se. Samozřejmě to chci dělat dobře a posouvat se v tom, třeba poznat nové lidi a vyměňovat si poznatky a klábosit o našem společném koníčku. Jen nerad bych měl z psaní povinnost.

Kterou knihu by si podle tebe měl pročíst každý člověk?

Existuje spousta dobrých knih, které bych přátelům doporučil. Joe Abercrombie a jeho příběhy o Devitiprsťákovi mě úplně pohltily, stejně tak jsem si skvěle užil Harryho Pottera či klasiku, jako jsou Rychlé Šípy a Hoši od Bobří řeky. Co si ale myslím, že by si měl přečíst úplně každý, je „Noční klub“ od Jiřího Kulhánka. Tu knihu jsem četl ještě na střední a dodnes jí mám v hlavě, jakoby to bylo včera. Pan Tobiáš je můj životní vzor.

Čemu se – kromě psaní – věnuješ ve volném čase?

Tady je to trochu divočejší.  Pokud nepracuji na nějakém projektu či nedělám něco smysluplného, dostávám se do depresí. Proto jsem za svůj život zkusil kde co.

Jsem členem žonglérské skupiny Ascarya, kde děláme ohnivá vystoupení a žonglujeme s dětmi na táborech, azylových centrech, dětských domovech a jiných akcích pro města a obce.

Stejně tak se aktivně věnuji hraní na kytaru a ukulele, dříve jsem dokonce skládal písničky a měl skvělou kapelu, se kterou jsme je hráli.

K tomu všemu fungovaly ještě moje dva youtubové kanály „Šetříme s Yettim“ a „Ostravský drak“, kde jsem se zase věnoval natáčení, střihu, efektům a herectví. První show se věnovala vaření, ovšem zábavným způsobem, spíše směřováno do parodie a druhá vyprávění příběhů do Dračího doupěte.

To šlo bohužel bokem, protože v roce 2015 jsme si se dvěma kamarády otevřeli restauraci se zaměřením (nejen) na vegetariány, vegany a hlavně dobrou zábavu. Pořádáme koncerty, přednášky, workshopy a vlastně jakékoliv akce, co nás napadnou. Zažili jsme tady spousty věcí, které se v restauracích prostě nevídají a jsem za tenhle projekt rád. Bohužel ostatní aktivity musely na druhou kolej.

Co by jsi odkázal lidem, kteří se chtějí věnovat psaní?

Pokud chcete psát fantasy či SCI-FI příběhy, připravte se psychicky na to, že peníze z toho nejen nedostanete, ale nejspíš ještě ztratíte. :) Psaní má být radost. Výsada. Kdo chce vydělávat, ať jde do práce.

Webstránka autora: janyettiarbter.webnode.cz

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis