Film Já, Olga Hepnarová je příběhem mladé ženy, která v roce 1973 nasedla do nákladního auta a v centru Prahy zabila 8 lidí. Svůj čin považovala za akt pomsty společnosti, která jí podle ní celý život ubližovala, a v roce 1975 byla jako poslední žena na území Československa popravena. Snímek je existenciálním dramatem Olgy Hepnarové, je příběhem osamělého člověka vymezujícího se proti většinové společnosti, příběhem, který vyústí v tragédii a nemá vítěze ani poraženého. Film nabízí pohled na traumatický život i čin hlavní hrdinky z určitého odstupu tak, aby se emotivně na stranu Olgy Hepnarové neklonil. Film je současně i dramatem lidí z okolí Olgy Hepnarové a snaží se najít příčiny jejího strašného agresivního aktu. (Bontonfilm CZ)
„Holky, vstávat!“ – to je první věta ve filmu, o které jsem neměl hned jasno, jestli ji vyslovila vychovatelka z internátu, nebo někdo jiný. I u výroku: „Na sebevraždu musíš mít, holčičko pevnou vůli. A tu ty nemáš.“, který pronesla Olžina matka po neúspěšném pokusu Olgy o sebevraždu, jsem ještě pochyboval, že to říká vlastní matka. To je příznačné, protože ačkoliv se opravdu jednalo o maminku zmíněných „holek“, atmosféra domova byla značně rezervovaná a odtažitá. A Olga byla navíc na nejnižším stupni rodinné hierarchie. Od sedmé třídy, kdy se pokusila o sebevraždu, byla „problémovým dítětem“. Následoval rok v psychiatrické léčebně, kde poznala šikanu, a kde si uvědomila svou homosexualitu. Uzavírá se do sebe, neumí komunikovat s okolím, hodně čte (ve filmu vidíme v její ruce knihu Tichý Američan od Grahama Greenea).
Problémy má později i v zaměstnáních, kterých vystřídá několik. Po krátké práci v knihařství pracuje v opravně zemědělských strojů a po absolvování autoškoly začne pracovat jako řidička na poště. Práce řidičky se jí líbí – možná i pro pocit jakési svobody. To se občas projeví i na jejím trochu dobrodružnějším způsobu jízdy. Což spolu s ostatním způsobí, že s ní i tento její zaměstnavatel rozváže pracovní poměr. Poté nastoupí k Pražským komunikacím, kde si udělá řidičský průkaz skupiny C a jezdí s kropicím vozem. Seznámí se s o něco starším přítelem, který plánuje jejich společný život, čemuž ona sama nevěří. Cesta k pomstě se tak stále víc rýsuje. Následuje akce. Nejdříve informuje o svém plánovaném činu dvě pražské novinové redakce. Pak vypůjčeným nákladním autem záměrně srazí na tramvajové zastávce několik lidí, z nichž tři zemřou na místě a pět dalších později.
Vyšetřování trvalo devět měsíců. Při soudním přelíčení svého činu nelituje, pouze jej zdůvodňuje a žádá pro sebe trest smrti. Na vykonání rozsudku čeká téměř rok. Během této doby se u ní rozvíjí zatím nerozpoznaná schizofrenie. Její cesta na popraviště je proto velmi dramatická. Nicméně poprava oběšením je nakonec vykonána.
Při tvorbě snímku tvůrci konzultovali fakta s Romanem Cílkem, autorem knihy Oprátka za osm mrtvých. Sběr a utřídění informací k filmu trvalo devět let, což je déle, než trvalo napsání zmíněné knihy. Film nikomu nestraní, nikoho neomlouvá, nikoho neobviňuje. Divák je svědkem jednoho ze způsobů „zrození“ hromadného vraha. Stačí jen jedna inteligentní, citlivá, egocentrická bytost se sklonem k psychopatickému jednání, se skrytou a včas neobjevenou duševní poruchou. Navíc s homosexuální orientací. Umístěte ji v lepším případě mezi lhostejné, v horším případě škodolibé a zlé lidi, se kterými by měla komunikovat. Bez cizí pomoci je výsledek nasnadě. (Pro zajímavost – homosexualita byla u nás jakž takž dekriminalizována poměrně „gumovým“ zákonem v roce 1961. Definitivně a jednoznačně se tak ale stalo až po roce 1989.)
Film vás sice nerozveselí, ani moc nepotěší u srdíčka, ale doporučuji nejen pro skvělý herecký výkon hlavní představitelky Michaliny Olszańské a její matky Kláry Melíškové. Také vás možná donutí k přemýšlení o vašem dětství a mládí, případně o vašich dětech, pokud nějaké máte. A k tomu ještě ta černobílá neutěšená atmosféra – ta je opravdu věrohodná. Byl jsem na skok v sedmdesátých letech.
Já, Olga Hepnarová
Drama / Historický
Česko / Polsko / Francie / Slovensko, 2016, 105 min
Režie: Tomáš Weinreb, Petr Kazda
Scénář: Petr Kazda, Tomáš Weinreb
Kamera: Adam Sikora
Hrají: Michalina Olszańska, Marika Šoposká, Klára Melíšková, Petra Nesvačilová, Jan Novotný, Lukáš Bech, Juraj Nvota, Pavel Neškudla, Gabriela Míčová, Marta Mazurek, Roman Zach, Ondřej Malý, Martin Pechlát, Malwina Turek, Magdaléna Borová, Zuzana Stavná, Martin Finger, Martina Eliášová, Viktor Vrabec
Produkce: Sylwester Banaszkiewicz, Marcin Kurek, Tomáš Weinreb, Marian Urban, Petr Kazda, Vojtěch Frič
Střih: Vojtěch Frič
Zvuk: Petr Kapeller, Richard Müller
Scénografie: Alexandr Kozák
Kostýmy: Aneta Grňáková