Hvězdná fotografie Berlínské zdi – Conrad Schumann dezertuje

Mladý východoněmecký voják neměl lehkou situaci, z východu mu nadávali a ze západu se mu vysmívali. Tehdy devatenáctiletý Schumann měl jen pár dní po poddůstojnickém výcviku a do Berlína se dostal jako jeden z čtyř tisíc vojáků z venkova, kteří požádali o převelení do metropole Německa. Sám byl zaražený z faktu, že se na ně obyvatelé Východního Berlína dívají s podezřením. Někteří možná tušili, ačkoli několik dní předem pronesl Walter Ulbricht, generální tajemník SED, památnou větu: „Nikdo nechce zeď.“

„Měli jsme pocit, že děláme svou povinnost, ale ze všech stran nám nadávali. Hulákali na nás Západoberlíňané a hulákali na nás východní demonstranti. My jsme stáli uprostřed, bylo to něco strašného,“ uvedl později v interview pro CNN Conrad Schumann.

Snažil se sice svoji nespokojenost s touto situací zakrýt, ale bylo až příliš zjevné, že to není nic pro něj. Automatická pistole zavěšená přes rameno, jedna cigareta za druhou a občas kradmý pohled na západ, odkud na něj hulákali lidé přibližně v jeho věku. V jeho tváři se zrcadlily pochyby a lidé na západě to dobře vytušili. Začali ho navádět k útěku: „Přeběhni!“

„V hledáčku jsem ho měl přes hodinu,“ potvrzuje pochyby Schumanna o službě fotograf Leibing. Západní strana mu pomohla se rozhodnout, přijelo západoberlínské policejní auto a nastartované otevřelo zadní dveře. Hodně zajímavá vábnička pro Schumanna.  Vzduchem se neslo stále hlasitější naléhání: „Přeběhni!“

Schumann neváhal. Zahodil cigaretu a rozběhl se směrem k metr vysokému oplocení. Pří odrazu zahodil automatickou pušku – zbytečnou přítěž – a hbitým skokem překonal zábrany. Leibing v tu chvíli měl ve své Exactě poukázku na celosvětovou publicitu pro sebe i pro Schumanna. Následně vysvětloval, jak se mu povedlo vyfotit Schumanna právě v pozici skoku: „Naučil jsem se to na dostizích v Hamburku, musíte koně vyfotografovat v době, kdy se zvedá ze země a zachytíte ho právě nad překážkou.“

Pozoruhodné na fotografii je, že Exacta neměla motorový pohon. Leibing měl pouze jednu šanci a využil ji. Za pár hodin již fotografie vyšla na přední stránce Bildu.

„Než jsem se ke skoku odhodlal, trvalo mi rozhodnutí zhruba půl hodiny a bylo dílem okamžiku. Ten den ráno mě něco takového ani ve snu nenapadlo. Byl to neuvěřitelný vnitřní boj. Kouřil jsem jednu cigaretu za druhou, jak jsem byl nervózní. Neměl jsem strach, že by po mě někdo vystřelil, toho dne jsme měli rozkaz po lidech nestřílet. Stejně by na to nikdo neměl čas, k drátům to bylo nějakých pět metrů, než by se vzpamatovali, byl bych za ním,“ uvedl Schumann několik okamžiků po útěku.

Policejní psycholog, který s ním mluvil ještě v den útěku, potvrdil, že byl pod neskutečně velkým tlakem: „Bál se, že publicita okolo fotografie uškodí jemu i jeho rodině.“ Krom toho měl mladý Schumann výčitky i kvůli opuštění svých vojenských kamarádů „uprostřed operace“ a porušení vojenského slibu. Vůbec si neuvědomoval, o co v Berlíně jde. Oprávněně ale měl strach o svůj život, existuje mnoho případů, kdy Stasi unesla či dokonce zavraždila uprchlíky na území Západního Berlína nebo Západního Německa.

Leibing však Schumanna sledoval i dále a zachytil ho v okamžiku, kdy vystupoval z policejního auta v Západním Berlíně. Na fotce je Schumann jako vystrašený maloměstský kluk, vystrašený pozorností jakou svět věnuje jeho činu, o kterém ještě před několika minutami pochyboval.

Hlavím motivem k útěku, jak později vypověděl, byl fakt, že nechtěl nikoho zastřelit. Útěk na Západ byl způsob, jak se vyhnout morálnímu dilematu. Schumann nebyl poslední z vojenských příslušníků, který dezertoval. V následujících šestatřiceti hodinách jich bylo dalších devět. Vyšetřovatelé byli překvapeni, jak slabě byli východoněmečtí vojáci z psychologického hlediska připraveni.

Studená válka ale přinesla Schumannovi relativně šťastný život na Západě. Našel práci v nemocnici v městečku Günzburg a poté jako mechanik u společnosti Audi v Ingolstadtu. Oženil se, měl děti a později se stal dědečkem. Svůj důchod trávil především prací na zahradě na okraji města. Ta tvořila jeho svobodný svět. Schumann byl však nadále aktivně činný ve vystoupeních a propůjčil se k roli tzv. „plakátového dítěte“ proti komunistické tyranii. Patrně nejznámější vystoupení je z června 1987 u Brandenburské brány, kdy Schumann pronesl řeč na osobní výzvu tehdejšího prezidenta USA Ronalda Reagana.

Úspěšný útěk ale nemá moc šťastnou dohru. Až do pádu zdi se Schumann oprávněně obával o svůj život. V interview v roce 1990 uvedl, že se konečně cítí svobodně, ale stejně se vyhýbal setkání se svými rodiči a sourozenci, kteří celou dobu žili v Sasku. Bývalí přátelé se k němu otočili zády. „Jednou utečenec, navždy utečenec,“ uvádí o jeho pochybách tehdejší novinové články. Jeho smrt byla patrně kombinace všech psychických problémů, které do jeho života přinesla nejen studená válka. Oběsil se na své zahradě 20. července 1998. I devět let po pádu komunismu v Evropě si poválečné velmocenské rozdělení vybralo svoji daň.

Zdroje: Frederick Taylor, Berlínská zeď, BB/art s.r.o., Praha 2008 (z anglického originálu The Berlin Wall, Bloomsbury Publishing Plc, London, 2006)

http://www.cnn.com/

http://www.spiegel.de/

Michal Prouza

Absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních studií MU a ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě MU. V projektu LaCultura.cz by měl být na pozici šéfredaktora, zkušenosti nabíral šéfredaktorováním mutace časopisu Prvákoviny, občasným přispíváním na web Idnes.cz, psaním na již neexistující vlastní blog, vytvářením PR článků. Web LaCultura.cz vede a provozuje pro zábavu a zájem o kulturu s lidmi, kteří tyto zájmy sdílí také. Zajímá se o kulturu, ženy, pivo, Portugalsko a Web "2.0".