
Píseň zimy, tak se jmenuje první díl ságy od americké autorky S. Jae- Jonesové. Je plný vášně pro hudbu, sourozenecké soudržnosti, bolestného dospívání duše za nejrůznějších zkoušek a otevírá bránu do nové pohádkově temné říše skřetů a jejich nesmírně krásného mladého krále, který si hledá nevěstu. Ovšem, běda jí, třikrát běda.
Na svých stránkách autorka uvádí mimo jiné to, že vždy nesnášela své křestní jméno a přátele jí říkají JJ. Dále se dozvíte ji to vždy táhlo ke gotice a romantismu, její matka říká, že Korejci jsou Irové Asie a že JJ sbírá německá složená slova. Skutečnost, že je autorka Američanka s korejskými kořeny mě poměrně překvapila, protože na jejím příběhu je něco Grimovského. Není to YA fantasy, je to spíše klasická německá pohádka i se střípky němčiny.
Příběh je vyprávěn ich formou z pohledu hlavní hrdinky: nehezké osmnáctileté Elizabet, která je nejstarší dcerou hostinských, kteří žijí poblíž Skřetího háje. Její rodiče snili o jiném životě. Matka byla nejkrásnější dívkou ve městě, otec nadaným hudebníkem u dvora, dokonce se setkal se samotným Mozartem.
Jeho talent ale nestačil nárokům světa a on svou hořkost často utápí v alkoholu. Provoz hostince je tedy na jeho ženě a dohled na sourozenci zůstává na Liesl. Má ráda svou lehkomyslnou a marnivou sestru Kathe i nejmladšího Josefa, se kterým po otci zdědili hudební talent. Zatímco Liesl musí své hudební nadání pro skladbu tajit, Josef je otcem veden, aby se stal slavným houslovým virtuózem. Kathe je zasnoubena s nudným, ale spolehlivým Hansem – a jaký osud čeká Liesl? Proč jen neposlouchala bedlivěji bláznivým pověrčivým varováním své babičky?
Ale už se stalo, nedala pozor na svou sestru, a teď se pro ni musí vydat do bájné podzemní říše Krále duchů, která je plná skřetů. Příběh je zajímavý i tím, že nekončí v momentě rozuzlení zápolení o život mladinké Kathe. Pokračuje dál jako romantická avšak napínavá linka osudu Elizabet a Krále duchů. Ten udržuje řád mezi střídáním ročních období podle starého práva, který je však něco za něco. Každé kouzlo žádá svou oběť. Nemá-li na pozemském světě nastat věčná zima, musí se Elizabeth stát jeho ženou a zůstat v jeho říši až do své smrti. A ta číhá neustále na blízku.
Kniha se mi líbila, díky své jednoduchosti a poměrně velké předvídatelnosti. O to zajímavější je, když autorka vytáhne přeci jen nějaké překvapení. Děj se rozvíjí plynule a přirozeně, je v něm něco starobylého, co už v moderním pojetí dobrodružné romantiky nenacházím. Ve světě se román stal bestsellerem. Zarazilo mne tedy, že uživatelé českých čtenářských databází mé nadšení často nesdílí a hodnotí knihu jako průměrnou. Je to snad lechtivými podtóny? Omílanou vášní pro hudbu, která zabírá rozsáhlé pasáže? Nehorázně nízkým ženským sebevědomím hlavní hrdinky? Idylickou rozervaností Krále duchů? Rozsahem téměř 400 stran? Nebo se jim zdá inspirace v literatuře přehnaná?
Recenze s titulky a zajímavou animací, zdroj: www.youtube.com, kanál Generally Pooky
No, musím přiznat, že na první pohled ve mně kniha nevzbuzovala velká očekávání. Sáhla jsem po ní v knihovně, náhodně otevřela a přečetla si tři věty. Oči se mi po řádcích samy rozběhly až na konec odstavce, což je dobré znamení. Vrátila jsem ji na regál a zase si ji vzala. Přinesla si ji domů s ostatními a nechala si ji jako poslední román z hromádky.
Otevřela jsem ji ráno ve vlaku a pak už jen kradla volné chvilky, kdy jsem ve čtení pokračovala. Protože se ve svém vypravování lišila a to se mi líbilo ze všeho nejvíc. Protože pro mne (naprosto nepochopitelně) byla mnohem napínavější než Kingova Misery. Protože mě zaskočila a získala si mě. Takže mi nezbývá než si obratem sehnat druhý díl – Píseň stínů – a romanticky doufat, že příběh bude pokračovat ve stejném duchu.