Hniličkova Jazzová mše v Brně

Jazzová mše není mše v pravém slova smyslu – místo ministrantů oltář zaplní sbor a hudebníci a místo kněze vše řídí dirigent. Těžko byste zde hledali nějaké církevní obřady, Jazzová mše se skládá pouze z hudby běžné bohoslužby, kterou Jaromír Hnilička přepsal do jazzového rytmu a místo varhan zapojil celý orchestr, sbor a básnický komentář. Mši Hnilička napsal už v roce 1967 a dva roky poté vyšla na LP desce. Tenkrát byla ještě bez sboru a skládala se jen z několika částí. Hniličkova láska k staroruské církevní hudbě a jeho vytrvalost však vedla k rozšíření mše o sborové zpěvy a další části. Jeho staronová Jazzová mše vyšla na desce až v roce 1990, kterou nahrál s orchestrem Gustava Broma a Brněnskými madrigalisty. Hnilička svoji mši rozšiřuje i nadále, protože teprve vloni připsal další složku do orchestru – smyčcové nástroje.

Před kostelem jsem byl čtvrthodinu před začátkem a přesto na mě málem nezbyl lístek. Nebýt mého kamaráda, který mi držel poslední volné místo v zadní lavici, připojil bych se k zástupu stojích v zadní části kostela. Úvod byl bohužel stejný, jako to bývá u významných událostí – řečníci se střídali u mikrofonu a protože se žádný z nich nepředstavil, ze zadní řady jsem vůbec neviděl, kdo to vlastně mluví. Po dvaceti minutách se však představil Ars Brunensis Chorus s Madrigaly Six Fire Songs od Mortena Lauridsena. Sbor zpíval profesionálně a čistě, přesto po druhé písni po sobě začalo pár lidí pokukovat a bylo vidět, že se už nemůžou dočkat o něco víc jazzových rytmů.

Každá mše by měla být někomu věnovaná a jinak tomu nebylo ani u této Jazzové mše. Syn hlavního sponzora, pan Zdeněk Bílek mladší, tragicky zahynul při autonehodě před několika měsíci a jak řekl řečník, dnešní mši si vychutná pohledem seshora. Po jedné minutě ticha nastoupil před oltář B Side Band, herec Ladislav Lakomý zarecitoval úvodní báseň a hned po ní přišel radostný začátek Hniličkovy Jazzové mše.

Velkolepý úvod, kterým se B Side Band uvedl, snad nemůže nic předčit. I když v kostelech bývá špatná akustika, hudbu bylo do všech detailů dobře slyšet i v zadní části. V průběhu mše se střídala hudební složka, sbor a recitace. Všechny tři složky na sebe navazovaly a byly perfektně sladěny. Co se týče hudebního provedení, nemohu nic vytknout. Slavnostní gloria bylo střídání saxofonu a celého orchestru, stejně jako bývá při mších střídání varhaníka a lidu. Při Credu se zase vyznávala trubka, na kterou nehrál nikdo jiný než samotný Hnilička. V Commundu, neboli přijímaní, jsem jakoby zaslechl knězovo Tělo Kristovo, který ovšem bylo zahráno orchestrem a sborová odpověď zase zněla jako Amen, které říká každý věřící.

Vše se postupně schylovalo k velkému konci. Jestliže byl začátek tak velkolepý, každému bylo jasné, že konec musí být ještě o něco lepší. A taky, že ano. Orchestr se po chvíli ztišil, aby pak mohl zatroubit a zahrát strhující finále. Jestliže mě někdy zamrazí z hudby v zádech, považuji to za dobré znamení. Při závěrečných tónech, stejně jako při úvodních, jsem však měl husí kůži na zádech konstantně. Hlavní motiv celé mše mi dozníval v hlavě ještě dlouho po koncertu a na celý zážitek jen tak nezapomenu.

Jestliže Jazzová mše Jaromíra Hniličky zavítá i do Vašeho města, nenechte si ji ujít. Velkolepost a mrazení v zádech z krásných prostor kostela ve spojení s ohromující jazzovou hudbou se jen tak někde nevidí. Tady jsou vskutku ovace ve stoje zcela zasloužené.

Redakce