Hlídač č. 47: Lepší než ostatní, ale zdaleka ne dokonalý

Na zapadlé horské vesničky přijíždí válečný veterán Douša( Karel Roden ) se svojí krásnou mladou manželkou ( Lucie Siposova ). Douša přijel na zdejší vechtrovnu nejen aby dohlížel na projíždějící vlaky, ale hlavně aby našel duševní klid, který za války ztratil. Snaží se zde uniknout  svým běsům a nočním můrám. Pronásledují jej drastické válečné zážitky, ale i bolestné vzpomínky na sebevraždu milované Františky. Pro jeho ženu Annu  však pobyt na vechtrovně znamená jenom smutnou samotu. Není se tedy čemu divit, když se spustí s mladým místním hrobníkem Ferdou (Václav Jiráček ). Všechny postavy jsou nyní polapené v milostném trojúhelníku, ze kterého není úniku. Situace se ještě víc zkomplikuje, když Douša dočasně přijde o sluch. Poté, co se mu sluch vrátí, rozhodne se hluchotu předstírat, aby se dozvěděl víc o své ženě i o sobě samotném. Tím však na sebe nalíčil past – k jeho uším se totiž často doneslo i to, co slyšet vůbec nechtěl. Vše následně vyvrcholí v tragickém závěru.

Jedná se o velmi silný příběh, po poněkud pomalém rozjezdu nenechá diváka vydechnout. Má téměř baladické ladění, od začátku spěje k jisté katastrofě.

Děj však narušovaly některé nepříliš dotažené linie. Naprosto zbytečný byl motiv Doušovy mrtvé milé Františky. Scény, kdy v rozevlátých bílých šatech poskakovala na kolejích, si mohl režisér Renč odpustit. Filmu by to jen prospělo. Stejně přebytečné jsou i scény, ve kterých Douša mluví se svým dvojníkem. Scéna Doušova odjezdu na vyšetření do města je sice působivá a pro děj důležitá, nicméně poněkud narušuje klaustrofobické ladění celého díla. Trochu nepochopitelně působí „skok“ o osm měsíců dopředu. Nabízejí se tu otázky jako: Kde postavy celou tu dobu byly? Nestalo se mezitím něco závažného?

Film byl natočen v zimních kulisách, které působily místy až depresivně a dodávaly mu tu správnou tísnivou atmosféru. Oko diváka potěší dokonale propracované reálie a krásné exteriéry. Za zmínku rozhodně stojí s profesionálním přehledem zpracované válečné scény. Atmosféru ovšem mnohdy narušuje poměrně nesmyslně vybraná hudba.

Karel Roden v titulní roli hlídače Douši dokázal, že je skutečně jedním z nejlepších českých herců. Celý film byl prakticky one-man show. Roden bez patosu a přehrávání vystřihl roli člověka, který trpí dávnými hrůzami, ale i neutěšenou současností. Jeho blouznění a vnitřní monology působí opravdu důvěryhodně.

Sekundovat mu může jedině Vladimír Dlouhý ve vedlejší roli úžasně slizkého kostelníka. Scéna, kdy se zkrvavený válí pod schody na zvonici a ptá se, proč nemůže mít i on právo na trochu lásky, patří k nejpůsobivějším z celého filmu.

Ostatní herci působí spíše jako nepříliš dobře sehraní ochotníci.

Lucie Siposová působí po boku Karla Rodena dosti nevýrazně. Může se sice chlubit nesporným půvabem a charismatem, ale to je tak asi vše. Schopná poradit si se složitou rolí vnitřně rozervané hrdinky, navíc má značné problémy s češtinou. Z jejího silného slovenského akcentu běhá mráz po zádech.

Václav Jiráček v roli lehce primitivního a záměrně trochu odpudivého hrobníka působí poměrně přesvědčivě. Problémem však bylo, že jeho promluvy byly občas příliš strojené.

I když byly herecké výkony těchto protagonistů trochu slabší, oceňuji režiséra Renče za to, že našel odvahu obsadit tyto role neokoukanými tvářemi.

Pozorný divák má příležitost všimnout si ve filmu mnoha symbolů. Nejpokřivenější m charakterem disponuje pobožnůstkářský kostelník, Annino dítě je počaté v márnici a tak dále.

Sečteno a podtrženo: Když překousnete několik nedostatků, můžete si zhlédnutí Hlídače č. 47 docela užít. Témata jako jsou láska a vášeň jsou totiž nadčasové, osloví téměř každého. Lidé prožívají tyto emoce pořád stejně, jedno, jestli za první republiky nebo dnes. Kromě toho film vyvolává celou řadu závažných otázek. Je možné vzepřít se svému osudu? Co všechno dovede člověk odpustit? Co všechno musí člověk podstoupit, aby se oprostil od svých traumat?

I kvůli těmto inspirativním otázkám se vyplatí film vidět.

Adéla Zicháčková