Byl jsem Sudeťák: příběh dlouhého návratu domů

„Byl jsem Sudeťák“ je autobiograficky pojaté dílo německého novinového reportéra, redaktora a režiséra produkujícího celovečerní filmy a seriály pro rozhlas, jež v roce 1946, téměř jako šestiletý klučík, musel opustit rodný Šumperk spolu se svou maminkou a prarodiči. Jsou spolu s dalšími statisíci sudetskými Němci odsunuti do poražené říše, která je po válečném běsnění více méně rozbombardovaná.

Jsem ráda, že jsem si mohla přečíst paměti někoho z „druhé strany“ barikády, ale že bych cítila nějaký zvlášť silný soucit, se tvrdit nedá. Obzvlášť mi vadilo chování, jež „předváděla“ autorova matka, která mi byla od začátku až do konce nesnesitelně nesympatická. Pověstná německá nadřazenost a averze jde, v jejím případě, vyčíst snad z každého vyřknutého slova. Je však možné, že jsem pouze silně zaujatá, jelikož, co se druhé světové války týče, a konkrétně Sudeťáků, kteří, ač byli v menšině, se vždy nad Čechy a Slováky povyšovali, jsem zatvrzelá. Právě na autorovu matku odkazuje podstatná část této knihy. Autor se v publikaci vyrovnává s podivným vztahem, který s ní má. Někdy se cítil zoufale nemilován, někdy naopak k uzoufání svazován.

„To, jak ji vnímám já, kolísá mezi dvěma póly. Sám nevím, co k ní vlastně cítím. Je mi jí líto—nenávidím ji. Stále častěji si přeju, aby byla mrtvá.“
– citace z knihy, str. 176 –

Neumím a ani nechci posuzovat, kdo byl nebo nebyl v právu, či jestli něco bylo v poválečné době učiněno v přehnané míře. To mi nenáleží. Jediné, co mohu říci sama za sebe – je mi líto pouze těch, kteří ve válce trpěli, ať už stáli na jakékoli straně. Ti, kteří naopak za těchto tragických událostí „rostli“ a ze situace sprostě „těžili“, ti by měli raději mlčet.

Helmut je však z generace těch „následujících“, neboli „pachatelem druhé generace“, která to odnesla snad nejvíce. To oni měli zpytovat svědomí za své rodiče či prarodiče. To na ně se snesly všechny rány za válečné prohřešky předků. Jenže rodiče a ani národ si nevybíráme, avšak následky za ně v mnoha případech neseme. Rozhodně se jednalo o úděl nesmírně těžký a nezáviděníhodný. Helmut se s tím popral asi nejlépe jak mohl. Mluví za to jeho činy.

V knize se dále zabývá otázkou kolektivní viny a jak ji jako příslušník TOHO zničujícího národa vnímá. Popisuje, jaký dopad má na válečné děti vyrůstání bez tradičních mužských vzorů, kdy byly tyto děti vychovávány výhradně v područí žen, tzv. „železných vdov“, popřípadě starců či psychicky poškozených navrátivších se otců. Zaujal mne i popis tzv. „aktů pokání“, o kterých jsem dříve neslyšela.

Oceňuji, že autor šel tzv. „s kůží na trh“, protože přiznat, že vaši rodiče stáli za Hitlerovými názory, je jistě nelehké. Oceňuji také, že se autor nebál jasně poukázat na tehdejší nahlížení Němců směrem k Čechům. Věnuje se i „nepěknému“ poválečnému chování Čechů vůči Němcům. Ano, krutost to byla tehdy obrovská a neomluvitelná, avšak po tom všem je nenávist, kterou v sobě československý národ v prvních měsících po válce cítí, alespoň pochopitelná. Je hříčkou, že se z původně německých koncentračních táborů staly pracovní tábory pro Němce, než došlo k jejich definitivnímu odsunu. „Zajatci“ dostávají na rukáv pásku s písmenem N jako připomínku na jejich výmysl s písmenem J.

Rozhodně bylo dojemné sblížení Helmuta s rodinou, která po odsunu získala jeho rodný dům. Dokazuje to fakt, že se lze v životě posunout dál, aniž bychom trvali na předsudcích, které jsou často naprosto zničující…

„Ano, hlásíme se k těm „druhým“, k těm sudetským Němcům, kteří usilují o smír a uvolnění vztahů. Nechceme zpátky nic z toho, co ti před námi, včetně našich rodičů, prohráli.“
– slova autora z dopisu matce, str. 163 –

Knihu vydalo v roce 2024 nakladatelství Pointa a já děkuji za zaslaný recenzní výtisk Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková