Kniha Zdislava z Lemberka je o životě jedné z nejzáhadnějších žen naší minulosti. Příběh je zasazen do prostředí, kdy na trůnu sedí Přemysl Otakar I. a vlády se pomalu ujímá jeho syn Václav. Václav si má zanedlouho vzít Kunhutu Štaufskou, která přijíždí do Prahy. Nastávající princezna si sebou přivezla i svoji důvěrnici, dceru zámožných rodičů ze Sicílie, Sibylu. A právě od Sibyly se začne odvíjet příběh její dcery Zdislavy. O jejím dětství a dospívání. A hlavně o její lásce k panu Havlovi z Lemberka. Kniha je nejen plná romantiky ale i intrik, nevraživosti, lsti a zlobě. Tím se stává vhodnou alternativou pro čtenáře, kteří mají rádi historické romány. Především pro ženy.
Rozdíl mezi svatou Zdislavou a Anežkou Českou je minimální. Obě stavěly kláštery, obě pomáhaly chudým a obě věřily v Boha. Jen u Zdislavy byla navíc taková drobnost. Měla rodinu. Vdala se za Havla z Lemberka a měla s ním (snad) čtyři děti. Proto možná je její příběh daleko zajímavější, protože se tolik podobá dnešním provdaným ale pracovitým ženám. Anežka byla princezna. Cokoli si přála, bylo předem splněno. Zdislava byla jen manželkou velmože ze severních Čech. Přesto se jí podařilo vytvořit kult, který přetrval do dnešních dnů. Stejně jako u Anežky. To se mi líbilo, i v tomto románu od Hany Whitton. Známá spisovatelka, vypravěčka, Hana Whitton, si pohrává s dějinami a snaží se co nejvíce čtenáře upoutat zápletkami, které se odehrávají na královském dvoře.
Líbilo se mi, jak šikovně zakomponovala i osud Zdislaviny matky Sibyly a jejích dalších dcer. Koneckonců, když filmaři točili V erbu lvice, tak postava Sibyly byla také obsažena ve filmu, a to v podobě Hany Maciuchové. Když jsem četla Zdislavu z Lemberka mnohokrát jsem si vzpomněla na nesmrtelný výkon Borise Rösnera, coby Havla z Lemberka, a Mileny Steinmasslové jako Zdislavy. Jeden z nejhezčím historických filmů, který byl natočený podle románu Aleny Ježkové V erbu lvice. Takže, kdybych měla srovnávat knihu V erbu lvice a Zdislavu z Lemberka, tak vlastně srovnávám nesrovnatelné. V erbu lvice je děj zasazen už do doby kdy se Zdislava věnuje léčení a pomáhá chudým lidem. Je tam i moc hezky obsaženo, jak to Havlovi z Lemberka nesedí. Chce, aby jeho žena byla hlavně manželka a matka rodu. Ne léčitelka a jeptiška, jako Anežka. Vyčítá ji předčasné narození jejich posledního syna, i její chování. To, bohužel trochu v knize Zdislava z Lemberka neslyším. Nehřmí mnou ten pronikavý a vyčítavý hlas Havla z Lemberka, který jako kopí bodá do srdce obětavé Zdislavy „Všem s pomohla, na sebe jsi zapomněla.“ Je pravda, že to je jiné životní období svaté Zdislavy. Ale už sama autorka popisuje, že se Zdislava od mládí zaobírá ranhojičstvím, takže lze se zamyslet nad postavením pana Havla. Kdyby ten hlas zazněl, měla by kniha větší šmrnc. Větší věrohodnost. Havel měl sice Zdislavu rád, ale tohle jako jiným mužům, by se mu nelíbilo, neodpovídalo by to filozofii i té doby. On byl tvrdý rytíř a bojovník, Zdislava měla hrát jinou roli. V románu Zdislava z Lemberka mi chybí hloubka charakterů jednotlivých postav. Protože si myslím, že ani rodiče by neměli radost z jejích léčitelských schopností, když ještě nebyla provdaná.
Vím, že smyslem vydání této knihy bylo hlavně to odlehčení, romantika a láska. A je pravda, že to naprosto splňuje. Jen postrádám tu důvěryhodnost. Nejde o faktickou knihu, ale bohužel se nesnaží o něco víc. Jinak je kniha čtivá a poutává. Podtrhla pověst o Zdislavě z Lemberka, a proto je na zimní večery ideální.