Halina Birenbaumová – Naděje umírá poslední

Halina Birenbaumová měla deset let, když vypukla druhá světová válka. Žila ve Varšavě v ulici Nowiniarské, no společně s bratry a rodiči se musela přestěhovat do ghetta, protože byli Židé. Když začaly deportace, rodina se snažila vyhnout se jim a ukrývala se v bunkrech. Jejich úkryt byl však prozrazen a v roce 1943 byli všichni převezeni do koncentračního tábora Majdanek.

Po příjezdu do Majdanku byla rodina rozdělena, a s malou Halinou zůstala jenom její švagrová Hela. Ta ale o několik měsíců později zemřela, a tak zůstala teprve čtrnáctiletá Halina sama. Byla však odhodlaná udělat všechno pro to, aby přežila, a touhy po životě se nevzdala ani v těch nějtěžších chvílích. Kromě Majdanku prošla také tábory Osvětim a Ravensbruck, osvobození se dočkala v táboře Neustadt-Glewe. Kromě ní válku přežil jenom její starší bratr.

V knize Naděje umírá poslední autorka popisuje své zážitky z vyhlazovacích táborů i svůj boj o život ve varšavském ghettu. Je upřímná a nic nepřikrášluje – a to ani tehdy, když  se svěřuje s těmi nejhoršími a nejkrutějšími událostmi, kterých byla svědkem. Například v bunkru v ghettu, kde se skrývala, bylo udušeno plačící nemluvně, aby jeho pláč neprozradil úkryt. Strávila noc v plynové komoře, kde s ostatními vězenkyněmi čekala na smrt, která nepřišla, protože zrovna tehdy nacistům došel plyn. Když její švagrovou poslali do plynu, odmítla se jí pustit a raději by šla s ní na smrt, než zůstat sama. Její dětský vzdor nacisty pobavil, a tak je obě nechali naživu. Bojovala o místo na spaní, o trochu jídla, musela se vyrovnat se ztrátou svých nejbližších. S tvrzením, že už je dospělá, odmítla jít na dětský blok, a raději tvrdě pracovala po boku ostatních žen. Tohle rozhodnutí jí zachránilo život, protože o pár týdnů později byl celý dětský blok splynován.

Dozorkyně byly kruté, vyžívaly se v ubližování nešťastným ženám, no našly se i výjimky. Jedna z nich se dozvěděla, kolik je Halině let, a slitovala se nad ní – dávala jí snažší práci, kryla jí před ostatními dozorkyněmi a zachránila jí život. Halina si také našla přitelkyně, se kterými si vzájemně pomáhaly, netrpělivě očekávaly Rudou armádu, která se rychle blížila a strachovaly se, že se nacisté rozhodnou je všechny pozabíjet, teď, když už je svoboda tak blízko. To se, naštěstí, nestalo, a v květnu 1945 byla teprve patnáctiletá Halina znovu svobodná.

Při čtení jsem musela několikrát knihu odložit a zamyslet se. Jak se něco takového mohlo stát? Jak v sobě ti lidé dokázali najít odvahu a vůli žít? Těžko říct. Jisté však je, že Naděje umírá poslední je jedna z těch knih, které by si měl přečíst každý, protože je důležité znát historii a poučit se z ní.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis