Co se stane, když smícháte maoismus, vyhrocený rasismus a naprostou demenci? Pravděpodobně váš režim skončí velkou tragédií a miliony mrtvých. Tak, jako se to stalo v Kambodži za vlády Rudých Khmerů. Lékař Haing Ngor měl to štěstí, že tuto smutnou epizodu kambodžských dějin přežil, a může tak svědectví o hrůzách diktátora Pol Pota předat celému světu.
Kniha Vražedná pole je typickým příkladem, kdy kniha předčí stejnojmenný film. Nicméně v případě Hainga Ngora zde existuje jistá kuriozita. Film nebyl natočen na základě knižní předlohy, spíše naopak. Když se Ngor dostal v roce 1980 do USA, záhy si jej vytipovali filmaři a po dlouhém přemlouvání se domluvili na filmovém zpracování kambodžské genocidy. Snímek vstoupil do kin v roce 1984 a Ngor za něj získal Oscara. Kniha pak byla napsána až v roce 1987 a Jota se pustila do překladu vydání z roku 2003.
Pikantní ovšem je, že film není Ngorovou biografií (tak, jako v knize), ale rekonstruuje příběh tlumočníka Ditha Prana, jehož osud se v podstatných detailech lišil. A zatímco film vzbudil z důvodu špatných hereckých výkonů a nepovedeného scénáře rozporuplné reakce, kniha se čte jedním dechem. Sám Ngor scénář kritizoval, protože v něm chybí pasáže zachycující brutalitu Rudých Khmerů. Záměr nesklouznout k lacinému šokování však vyústil spíše v to, že film je rozvláčný, nezáživný a chybí v něm výrazné postavy, s nimiž by se divák identifikoval. Naopak postavy v knize jsou vykresleny neuvěřitelně plasticky.
Autor v úvodu předesílá, že „knihu napsal proto, aby svět lépe porozuměl komunismu i dalším režimům v Kambodži“. Je evidentní, že toto předsevzetí kniha splnila, jelikož autor krom osudů hlavních hrdinů trpělivě vysvětluje i politický kontext, v němž se celý příběh odehrál. Boří tím řadu zažitých představ, které o letech 1975 – 1979 v Kambodži máme. Hroutí se třeba obecně zažitá představa o tom, jak vzniká diktatura. Z dějin Evropy je známo, že musí vzniknout strana, která v době všeobecné krize nabídne politické východisko a prostřednictvím charismatických řečníků strhne veřejnost na svou stranu. Vůdce národa je od začátku známý.
Události v Kambodži se ale odehrávaly úplně jinak. Komunistická strana Kampučie fungovala v tak dokonalém utajení, že se mnohdy ani neznali její členové mezi sebou. Nikdo netušil, kdo je Pol Pot, ačkoli formálně řídil zemi. Jednotliví pěšáci při převratu poskytovali občanům pouze nejnutnější instrukce, sami netušili, jaká je organizační struktura tzv. Angky. Zejména ale Rudí Khmerové nedisponovali žádným vypracovaným programem, podle nějž by se přestavba země v agrární diktaturu řídila. Zfanatizovaní Rudí Khmerové pouze vyřvávali revoluční hesla o velké solidaritě a soběstačnosti, nic konkrétního z nich ale nebylo možno vyčíst. Nevycházely noviny, nefungoval rozhlas, neexistovaly televize. Odboj nemohl ani vzniknout, protože absolutně chyběla infrastruktura, podle které by se organizoval.
Další zažitou představou, kterou Ngor bortí, je invaze Vietnamu v roce 1975. Zatímco dnes chápeme Vietnamskou invazi čistě jako akt osvobození, ve skutečnosti šlo o dlouholetou okupaci, nastolení diktatury a drancování přírodního bohatství země. Pro mnohé Kambodžany tak v roce 1979 peklo neskončilo, pouze změnilo podobu.
Cenný je i závěr knihy, kdy Ngor popisuje emigraci do USA. Zcela bez jakékoli politické korektnosti odhaluje kulturní rozdíly mezi malým asijským státem a západní velmocí a analyzuje důvody, proč se mnoho asijských emigrantů nedokázalo začlenit do americké společnosti.
Ukázka:
Jestliže jsem si nedělal starosti s Rudými Khmery, bylo to proto, že jsem nevěřil, že by mohli být horší než Lon Nolův režim. Dokonce i Sam Kwil s tím souhlasil. Na každý příběh, který jsme slyšeli o zvěrstvech páchaných Rudými Khmery, existovalo několik podobných o Lon Nolově režimu – většinou o masakrech civilistů, etnických Vietnamců, které Lon Nolovi vojáci nenáviděli ještě víc než etnické Číňany. Každý den jsme slýchali historky o tom, jak vládní vojáci kradou na venkově civilistům slepice a dobytek nebo staví silniční zátarasy, aby mohli vybírat bonjour. Ale nikdy jsme neslyšeli, že by Rudí Khmerové něco ukradli, ani kus papíru či zrnko rýže.