Afrika přece není stát: překonávání stereotypů o moderní Africe

„Jídlo je svrchovaným vyjádřením lásky, jídlem se odpouštějí hříchy a uděluje požehnání.“
– citace z knihy, str. 16 –

Název románu Dipa Faloyina „Afrika přece není stát“, který u nás v roce 2024 vydalo nakladatelství N media, ve mně rozvířil vlnu otázek a nedalo mi jinak než se do jeho slov začíst. Od první stránky jsem byla okouzlená, nadšená, pobavená, ale i totálně otřesená. Dipo pochází z nigerijského Lagosu, nejlidnatějšího města kontinentu a nejčernošštějšího místa na světě.

Jsem velká milovnice afrického kontinentu. Postupně si plním sny a navštěvuji jednotlivé africké země, které jsou pro ženu-turistku dostatečně bezpečné. Od zemí Maghrebu jsem postupně došla na rovníkový Zanzibar, Keni a Tanzánie, až do Senegalu. Mým největším přáním je navštívit Mosambik a Jihoafrickou republiku. V rodině nejsem jediná, kdo africkému kouzlu podlehl, bratr má však, jako muž, mnohem více možností. Jeho pozornosti tak neušly státy Zambie ani Zimbabwe. Snažím se objíždět nejrůznější přednášky cestovatelů, kteří nabízí jedinečný pohled do nitra slumů a života Afričanů v jeho nezkreslené podobě. Říká se, kdo jednou okusí pravou pohostinnost černých duší, tak buď zjihne, nebo bude tento svět nenávidět.

Afričané jsou sví, každý se rodí s jedinečnou identitou, nikdy nevíte, co od nich čekat. Záleží strašně moc i na oblasti, ve které se zrovna nacházíte, protože nelze zobecňovat skoro miliardu a půl obyvatel, kteří žijí v jednom z padesáti čtyř států. Jsou takoví, kteří se nebudou ostýchat vás přepadnout a okrást, u většiny však převládá dobrota, pohostinnost a schopnost rozdat se a podělit se i o to málo co mají. Právě na takové jsem měla štěstí. To, co zažívám na cestách po Africe, jsem nezažila nikde jinde na světě. Lidé zde mají neuvěřitelný smysl pro humor. Možná je to těžkostmi, které si pro ně život přichystal. Nadto oplývají neuvěřitelným optimismem a chutí do života. Jsou to však i „kluci ušatí“, na jejichž tvrzení a činy si musí dávat západní člověk pozor a brát je často s jistou nadsázkou. Osobně nikdy nezapomenu na návštěvu nuzných škol, kde byly učitelky i děti rády za obyčejné tužky a papíry, nikdy nezapomenu na návštěvu polorozpadlé porodnice, kde mi jeptišky, vykonávající zde roli zdravotních sester, líbaly ruce za balení náplastí a pro nás běžných tablet proti bolesti. Na protipólu toho všeho pak vidíte luxusní čtvrti bohatých, metropole s mrakodrapy tepajících jen těžko popsatelným ruchem a chaosem. Ach, těch vzpomínek je tolik!

 „Možnost otevřeně a bez výhrad sám sebe definovat mnozí považují za samozřejmou, ve skutečnosti je to však výsada.“
– citace z knihy, str. 18 –

Autor se v knize snaží vyvrátit falešné a často pochmurné stereotypní nazírání na tento barvitý kontinent, jež by měl být protkán chudobou a bídou. Ve skutečnosti je Afrika bohatou mozaikou rozličných zkušeností, rozmanitých komunit a historií. Dipo vyprávění podává formou, z které se vám bude chtít brečet, většinou tedy smíchy. Vysvětluje, jak rozdílný může být život ve velkoměstech oproti vesnicím, kde se zastavit čas, jaký kontrast tvoří regiony oplývající zelení oproti vyprahlým písčitým územím. Zaobírá se však i závažnějšími politickými a ekonomickými otázkami, vysvětluje hrozby skrývající se v zemích ovládaných násilnou diktaturou, za jejichž vysokým počtem stojí dávné koloniální prohřešky. V průběhu dějin byli jednotlivci i celé komunity systematicky zbavováni svých svérázných charakteristik z důvodu snazšího ponížení, zhanobení, podrobení či dokonce vyhlazení. Neméně zajímavý náhled podává autor i na zvláštní pojetí demokracie v tomto svébytném regionu.

„Afrika přece není stát“ je jedinečným průvodcem popisující tento kraj v naprosto nezaujaté formě tak, jak jej vidí vzdělaný domorodec. Dostalo se mi skvělého čtenářského zážitku a nemůžu se dočkat, až zase vyrazím směrem, kde je svět tolik jiný, tolik krásný a mému srdci nesmírně blízký.

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková