Den po dni boskovickým Unijazzem

čtvrtek

Říká se že 17 je nejlepší věk, zatím ale jako bych dobyl nedělní ticho. Začátek, úplný začátek těhlech festivalových sedmnáctin je jako panna před probuzením. Jak lze však odtušit, jde pouze o klid před bouří. Všechen čas hraje pro prvního návštěvníka, možnosti se dosud rozléhají do nekonečna, takže jen zvolna vplouvá do dění.

Těsně před oficiálním zahájením probíhá vernisáž fotek Jaroslava Bárty („Tady“) a jeho studentů („Konzervy komunismu“) – oba generační přístupy spojuje hledání jizev, hran a arytmií v prostoru střídání etap, které se navzájem ignorují, obcházejí, potlačují… Smířlivý dokument o krátkodobé paměti českého národa vhodně doplňuje již probíhající menší výstava Zdeňka Tmeje v synagoze. Jde o civilní momentky autora z totálního nasazení, ve kterých mapuje např. to, jak se Einsetzung dotýkal i obyčejných kurev.

Vernisáž naladí, k poslechu zahraje po celou dobu festivalu streetperformující Létající rabín, ochutnáme trochu víno, potkáme první známé a jde se na zahajující Camael do skleníku. Skleník voní elegancí, ale modrá krev se z jeho cihel už dávno odpařila, je to tak elegance nenucená a v sále si naštěstí nepřipadám jako ve velké konzervě. Koncert v podání pěti instrumentalistů a tří slavic na noty domácí a lidové je tak akorát reprezentativní a dobře se poslouchá, leč já už spěchám prozkoumat další letoviska kulturního mumraje. V kině povětšinou běží dokumenty na temnější strunu, je proto záhodno je prokládat něčím veselejším. Tak třeba pochmurná „Krátká dlouhá cesta“ o pátrání Fedora Gála po osudu jeho tatínka budiž shltnuta spolu s purimovou taškařicí o královně Ester od dětského divadla Feigele. A od chmur tíživého „Poselství Jana Palacha“ se probojuju díky skvělým Hoochie Coochie Band: jakoby je nějaký stroj času vyplivl z toho nejlepšího americkýho bluesbaru z 50. let, jenže to by byla jen imitace. Tihle chlapíci naštěstí žádná imitace nejsou, i když hrají už tolikrát přehrátý repertoár. Parket se zaplnil dřív, než bys fouk do harmoniky. Skleník se dneska večer dělí o velký boskovický blues ještě s dalšími trvalkami. Za víc než zmínku stojí ZVA 12 28 Band. Pod tímto těžko rozluštitelným názvem se skrývá experimentální projekt slovenského divouse Nora Červenáka a jeho kamarádů. Svlíknou před vámi blues z kůže, obrátí na ruby a za uhrančivého skandování prodají pod rukou plnou strun. Síla. Ještě se prosmýknu kolem tradičního jamu, který se vždy nakupí po skončení skleníkové produkce a hurá nakutě, šetřit energii na zítřek.

pátek

Regulerní sprchy jsou doslova osvěžující invencí, zbývá se nasnídat a stihnout, pokud je chuť rozšířit si trochu obzory, prohlídku židovskou čtvrtí. Kdo mešká po propařené noci, bude mít šanci i ve všechny zbývající dny. Každý dům má svou historii, semtam se ještě najde neobjevená mikve pod hromadou suti. „A byla tam voda, když ji našli?“ Jo a ještě se tam koupaly ženský v ovulaci.

Humor vás přejde pacholci na projekci filmu „Člověk bez osudu“. Syrová výpoveď o dospívání obklopeném smrtí – přitom žádné emocionální vydírání, žádný ovar patosu. Jen skutečný osud maďarského icika, který o žádný osud nestál. Vészkijárát vám neukáže ani Daniel Craig obsazený do roličky na konci. Mám sucho v krku od otázek, na které se jen blbě odpovídá. Raději zajít hned s přáteli na oběd a dát k dobru pár vyprošťovacích anekdot. Vzápětí zas běžet do kina na filmové školy se nikomu příliš nechce (ještě jich pár bude), proto raději dobrou kávu v Kafírně, partičku šachu a jako zákusek autorské čtení Radky Denemarkové. Znám ji spíš jako překladatelku, ale můžu vám tuhle svěží dámu doporučit i jako zavedenou autorku, o čemž mj. svědčí i dvě nedávné ceny Magnesia Litera. To vše v kartonem vonícím prostředí epesního antikvariátu U Vážné studny. Odpoledne v plném proudu, ažůro. Stihne se i koupačka – pro mě za mě v řece.

Co scéna za muzeem? Právě se otevírá. Výběr zralé alternativy a undergroundu (pokud se dá říci). New Kids Underground za to stojí. Přebíhání sem tam se meze nekladou. V templu další divadlo či spíše recitál – Naboso a jejich svérázná dramatizace Jirousových básní. Na zámku divadlo pro ratolesti. Kino chrlí jeden dokument za druhým. Zastavuju se abych si poslechnul známý dívčí tandem Čokovoko: „…ta moje mindža si myslí, že Donatello je želva nindža…“ Nemá chybu jako vždy. Jenže všechno se stihnout nedá. Zatímco si vychutnávám textové techtle dvou kontra-raperek, začíná ve skleníku zas další pořádná porce jazzu o čtyřech chodech.

Alespoň nakouknout na německé Jazz Alive, než vypukne koncertní ohňostroj na Letňáku. Na první místo předběhnou královehradečtí romale přezdívaní čeští Gypsy Kings, neunavitelní kytaroví ďáblové Terne Čhave. Jakub Noha Band vyslechnu jen tak zpoza plotu, chce si to na chvilku sednout do trávy a jen tak pokecat u vína (kdysi to byl jediný čestný způsob recepce).

Akorát se setmí aby světelná show mohla podpořit událost na kterou se čeká. Monika Načeva & Michal Pavlíček & DJ Five. Už jen zvučení je velké napětí. Kdo neslyšel naživo, snad hloubá jak sladit akustickou kytaru s gramci a ze spojeného zvuku vytvořit správně dlouhou rozjezdovou dráhu pro nažhavený vokál. Zatím se polohy střídají: elektro a akusto, což napětí jen zvyšuje. Mám meditovat, trsat nebo jen poslouchat úžasné aranžmá poetického čtení, čímž vystoupení bezpochyby také je? Hlavní hity konečně vyskakují z osvědčeného alba „Možnosti tu jsou“, kde se hlas opájí větami Jáchyma Topola. Běhá mi slastný mráz po zádech. A je tu crossover: „…jdeš plynoucí krajinou, necháváš ji za sebou…“ – stejně jdeš hudbou. Celou cestu, až na konec, který uši oddalují jak jen to jde.

Naštěstí se obecenstvu včas předhodí další pecka: nadupaní, podmaniví, rovněž vysoce návykoví Irfan Muertes z Bělehradu. Nebezpečná trubka, těžká váha dvou baskytar, bicí a zpěv. To se musí zažít. Kdo vydržel až sem prostě nemůže jít spát. Ještě se drží doityourself jamsession v zahradě u skleníku a na hradě dosud duní DJs stage. V prvním případě vítězí kusy lidové a zlidovělé, ve druhém přebírá velení drum´n´bass. Do rána času habaděj.

Sobota

Nemálo zmožen včerejším maratonem nasazuji smysly do služby teprve na těsně po poledním promítání nového filmu Jiřího Barty „Na půdě aneb kdo má narozeniny?“. Výpravou bohatý animák připomínájící Švankmajerovo „Něco z Alenky“, nicméně kdo režiséra zná, ví že jde svoji cestou. Příběh je sice prostý, leč pohádkový a to tak, že se jím baví i již odrostlé osazenstvo sálu, který praská ve švech. Důvod je, poté co se lidé vyhrnou, také prozaický. Nepěkně se rozpršelo, Olověná deka nad městem prosakuje. Zastiženi kdo bez deštníku či pláštěnky i připravení míří do hospod osušit se na povrchu, ovlažit uvnitř. Kouzlo léta bylo zlomeno.

Nevím jak se odvíjela šňůra koncertů za muzeem, kde stan kryl pouze podium. Škoda, chtěl jsem si poslechnout minimálně Sdružení rodičů a přátel RoPy. Bývalo by to vzpružení. Divadlo z hradu bylo včas evakuováno pod kopec do skleníku, který je prostorný dost pro všechny. Oficiální proud ale nechme chvíli plynout stranou a věnujme pozornost vynalézavosti samotných návštěvníků. Udělat si čas jen tak napohodu, izolovat si kousek pro sebe v útulné krčmě v družném hovoru, poťouchlých hrách a amatérském muzicírování – to přeci ke každému festivalu rovněž patří. Zlatý rub, bez nějž by sebehezčí líc zůstal jen neobnošeným kabátem.

Ofenziva deště má za následek zvýšenou návštěvnost všech krytů, proto je třeba je využít. Při střídání autorského čtení Jaroslava Achaba Haidlera s přednáškou (či spíše fotoreportem) Marka Čejky o Izraeli a Palestině dnes, mele se v antikvariátu plno lidí, přesto je tu koutek v časoprostoru pro pobavení se nad klenoty červené knihovny.

Tu tam zas jinou střechu nabízí kino plné dokumentů o alotriích rudé záře nad naší minulostí, synagoga láká na místní gymnazisty příznivce Krchovského, brzo se roztrhne pytel s jazzem. Ten si nelze nechat ujít. Přesní a moderně-klasičtí Martin Brunner Trio. Živí a stylově výmluvní Brickwood Unity z Němec. Prvotřídní Face of the Bass ve složení jmen: Jaromír Honzák (bři Ebeni…), Michal Nejtek (autor hudby Feng-yün Song…), Marcel Bárta (Vertigo Quintet…) a Roman Vícha (Toxique…). Projekt s neuvěřitelným nábojem. Snažil jsem se to trochu zkombinovat se šachovými kombinacemi, které se rozeběhly nehledě na věk u dvou stolů hned vedle. Takový malý soukromý turnaj na chuť. Hudba ale vytlačila paměť na koncovky. A pak si mne utrhla hlavní scéna.

Kvůli posledně jmenovaným oželil jsem expata Phila Shönfelta a přišel o většinu zvuku slovenského překvapení Longital. Tvrdá konkurence. Tohle elektromašinkami obrostlé duo provádělo pravé kejkle na poli blues i triphopu. Člověk si sotva stačil zajít na něco k občerstvení (včetně předražené mastnoty) a páni zvukaři vybavili do dalšího kola Jablkoň. Jejich číslo se popisuje jen se značným sebepřemáháním, ačkoli jejich hudba vás nechá v pozitivním vytržení. Křišťálové kladivo rozbité vám o hlavu s pocitem pohlazení. Noc je teplá a odmokla. Po nich přichází na řadu zlatý hřeb celé akce. Poslední perla. Vrcholoví a špičkoví Dub L. F. O. z Tel Avivu. Formace sršící elánem. Houpavé reggae, skákavý dub – v polohách od rocku po drum’n’bass. Fúze. Nářez z městské džungle – jak se sami příznačně definují. Svoboda vášně. Ještě dlouho zní v uších. Divoký rytmus jako nějaká věčně se opakující mantra v mozku před spaním. Tohle se ještě někdy musí opakovat!

Neděle

Konec musel přijít. Kdo ještě lační a nepodává se předčasné nostalgii má však vyhráno, program stále běží až do večera. Nějaká ta filmová škola, komentovaná prohlídka, pár koncertů za muzeem a další divadla.

Opravdu silné a dech beroucí (přitom plné smíchu) představení od Lachtaního divadla Honzy Kovaříka: „Podivuhodný příběh o Ukumaaq“. Grónská mytologie, český um. To už je odpoledne. Po obědě i po procházce širším okolím. Příroda je tu malebná jako od Slavíčka.

Z hudby musím doporučit DVA – partnerské i tvůrčí duo. Odrodilce královehradeckého vřídla nápadů kolem divadla DNO. Jedna velká hra. Hra se zvukem, hlasem, slovy, styly, se sebou i diváky. Upřímně mě pobavilo, když někteří z odcházejících posluchačů po koncertě spekulovalo jakými jazyky byly některé písně zpívané. Nebudu vás napínat: jazyky ze světa fantazie autorů. Hudební složku zakončuje Zuby Nehty v dietní sestavě (trio). Dámy do nepohody. Co zbývá? Rekapitulace? Co všechno mohlo být stihnuto, vyslyšeno, spatřeno, nahmatáno, ochutnáno, ucítěno? Kde je teď to nekonečno možností inzerované v začátku? Pravda, pár dozvuků ještě proudí tepnami města, každý ale ví, že je po bouři. Vizuální show blesků skončila, muzika hromů dohrála. Otrlé večer čeká ještě Katyň od Wajdy. Lidi se pomalu trousí do svých všedních směrů, přehazují vyhýbky.

Díkybohu trvá léto, ač sebebláznivější. Spousta festivalů nám ještě náruč otvírá. Nezbývá tedy než se rozloučit a těšit se na osmnáctiny. Jak asi festival oslaví svou dospělost?

Oficiální fotogalerii naleznete zde: http://www.unijazz.cz/cs/boskovice/fotogalerie/8/46

Jan Pecháček