
Představa, že každý obyvatel daného státu dostane pravidelnou nepodmíněnou finanční dávku, není nová. V různých obměnách se objevuje celé dvacáté století, nicméně nyní, v době robotizace, rostoucí nezaměstnanosti a ekonomických krizí, se stává ekonomickým tématem číslo jedna. Dejte lidem peníze je první ucelená publikace, která se fenoménem nepodmíněného základního příjmu (UBI) zevrubně zabývá. Přináší nové informace, které se ve veřejné debatě ještě neobjevily?
Ekonomka Annie Lowreyová se v knize zabývá zejména praktickými příklady, na nichž demonstruje klady i zápory systému, v němž se i ti nejchudší mohou spolehnout na záchrannou síť. V úvodu knihy varuje před neudržitelností současného systému a předznamenává nástup robotické éry. I tak se ale – na rozdíl třeba od Harariho a jeho Homo Deus – drží hodně při zemi a nepřipouští, že by roboti ovládli např. politické rozhodování, přestože algoritmus dokáže mnohem lépe z dostupných dat vypočítat zájmy voličů, než selektivní paměť jedinců.
Jako do jisté míry případová studie slouží Indie a Keňa, kde byl UBI aplikován v podmínkách extrémní chudoby. V případu Afriky UBI dokázal dobře řešit dosavadní neadresnost humanitární pomoci, zatímco v Indii projekt naopak selhával vinou obecně rozšířené korupce a technických obtíží při obsluze bankomatů. Ve všech případech se ale ukázalo, že chudí peníze spíše investují, než aby se rozhodli pro okamžitou spotřebu ve formě jídla, alkoholu, či dokonce drog. Sjednocujícím motivem řady kapitol jsou pak individuální příběhy amerických pracujících, které tamní systém dostal do začarovaného kruhu chudoby.
Otázkou praktické aplikace UBI se žel v knize zabývá jen jedna kapitola, a to velmi okrajově. Kritici UBI chtějí v prvé řadě slyšet, kde na to stát bude brát peníze. Lowreyová vypočítává, že biliony dolarů lze ušetřit prostým zrušením sociálních dávek, které by UBI nahradil. Stovky miliard dolarů lze také získat zdaněním spekulací. Skutečně revoluční myšlenka, totiž zdanění robotů, je však v textu jen letmo načrtnuta. Přitom politicky nejde o nic nelegitimního. Robot – na rozdíl od zaměstnance – nepotřebuje dovolenou, mateřskou ani nemocenskou, v pátek odpoledne nepoleví v pracovním výkonu a není třeba jej posílat na školení. Zaměstnavatel tak na nákladech ušetři tolik, že se mu vyplatí zaměstnat roboty i za cenu vyššího zdanění jejich práce.
Co však v knize chybí zcela, je politická průchodnost UBI. Autorka zmiňuje, že představa stejné sociální dávky pro všechny bez ohledu na majetek může být pro řadu Američanů ideologicky nepřijatelná, nenabízí ale žádné řešení. Přiznává, že UBI by posílilo postavení pracujících a zbavilo je nejistoty. Jak tedy o UBI přesvědčit zaměstnavatele a politiky, jejichž moc by se oslabila? Jít na to revoluční cestou? Nebo si uvědomit, že nepokoje a nestabilita způsobena extrémní nerovností může být pro vyšší třídy v konečném důsledku mnohem víc ohrožující? Pokud by se jedno procento nejbohatších vzdalo byť jen nepatrné části svých příjmů, otázka, zda zdanit to či ono, by postrádala smysl.
Negativem knihy je rovněž jistá nepřenositelnost americké zkušenosti do evropského prostředí. Autorka rozebírá tamní sociální systém a tvrdí, že podle statistik je například úroveň americké mateřské dovolené srovnatelná s Guineou. To ostře kontrastuje s východní Evropou, kde je péče o rodinu brána ze strany státu s větší prioritou a zdejší občané nejsou zvyklí na privatizované školství či zdravotnictví. Problémy, které by v USA UBI mohl vyřešit, tím pádem v Evropském kontextu vůbec nemusí být na pořadu dne a je možné, že zdánlivě revoluční projekt by Američany pouze posunul k standardnímu sociálnímu státu skandinávského typu.
Ukázka:
Před desítkami let, v době konání první konference o základním příjmu, platil pojem UBI za cosi nadmíru obskurního. Nixonův flirt s touto myšlenkou padl v zapomnění, projekty s finančními dávkami v rozvojovém světě se ještě nerozjely a z internetu se teprve stával komerční produkt. Van Parijs byl očividně poněkud ohromen z toho, jak velké pozornosti se jeho idea v posledních letech těší. Když svolal první konferenci, sešlo se na ní několik mladých, socialisticky orientovaných studentů filozofie s plnovousy. Zahajovací řeč nesla titul „Kapitalistická cesta ke komunismu“. Takže skutečnost, že své si k ní chtějí říct kapitalisté, socialisté i neokonzervativci, Bill Gates, Elon Musk, i Hillary Clintonová, ho dost šokovala.
