Třetí terapie

„Jsou věci, před nimiž se utéct nedá.“
– citace z knihy, str. 15 –

Polskou spisovatelku Danutu Chlupovou již není třeba českému čtenáři představovat. Nakladatelství Vyšehrad letos vydalo její v pořadí již třetí román s názvem „Třetí terapie“.

Román se soustředí na životní osudy dvou hlavních postav, Poláka Grzegorza žijícího ve městě Osvětim, a Němky Mathildy pobývající v Drážďanech. Bylo to asi vůbec poprvé, co jsem se nad současným městem Osvětim zamyslela jako o pěkném místě k žití.

„Drážďanské oběti jsou oběťmi německé války.“
– citace z knihy, str. 50 –

Zatímco se Grzegorz vzpamatovává z traumatického zážitku v podobě ztráty manželky, při čemž se snaží vychovávat dceru Kamilu, Mathilda bojuje s jiným vnitřním démonem. Nadto má starosti s apatickou maminkou Ingrid, kterou trápí hlava plná křičících myšlenek. Mathilda neví, co přesně matku tolik trýzní, jen ví, že zatímco vyrůstala bez otce, Ingrid k ní byla vždy dost lhostejná a odtažitá. I přesto Mathildu ani na minutu nenapadlo nechat matku na holičkách. Ovšem ani jedna si neuvědomuje, jaké břímě na sebe dcera navaluje. O minulosti své rodiny toho ví velice málo, a co ví, ji deptá. Pomoc hledá u odborníka, psychoterapeuta Thomase, kterého však potkává za dost podivných okolností. Tato osoba mi byla od samého začátku dost podezřelá a nesympatická – měl divné otázky, byl vtíravý, dotěrný, doslova vlezlý a následné podivné praktiky, které na Mathildě v rámci terapie uplatňuje, mě v mém přesvědčení akorát utvrdily. V jeho přítomnosti byla rázem nesvá, cítila se nepříjemně a napjatě, přesto s ním setrvávala ve vztahu, v němž si z ní udělal doslova loutku. Autorce se, dle mého, povedlo perfektně vykreslit příklad nenápadného psychického týrání.

Grzegorz je milý chlápek, co žije s matkou, která mu do všeho kafrá… Na jednu stranu je rád, že mu po smrti manželky pomáhá s domácností i výchovou dcerky, na druhou by byl někdy rád úplně sám. Po ztrátě ženy navázal pár milostných vztahů, ovšem nikdy to nebylo ono. Až do chvíle, kdy potká Mathildu, zcela náhodně na dovolené. Osud tomu chce, že je po nějaké době opět svede dohromady, ač při řešení záležitosti, která není rozhodně nijak příjemná.

Autorka v románu popisuje zkušenosti týkající se přístupu dnešních Němců k válečné minulosti a zločinné minulosti svých předků. Jaké trauma si v sobě nese další pokolení? Je vůbec možné srovnat se se skutečností, že náš předek byl příslušníkem SS a podílel se na vražedné mašinérii Třetí říše?

Paní Danuta píše pěkně zpříma, což mi vyhovuje. Nic stokrát neopakuje, nic nenaznačuje, prostě jde rovnou na věc. Mnohý čtenář si může postesknout, že mu kolem celého toho vyprávění chybí jakási omáčka, já ji naopak u jejich románů absolutně nepotřebuji.

Jediné, co mě na příběhu iritovalo, bylo zasahování již dospělé dcery do otcova života. Až moc si nechal určovat, s kterou ženou se smí a nesmí stýkat. Závěr knihy mi přišel, jako by nenadálý problém řešili puberťáci, a ne dva dospělí jedinci, co už toho mají celkem dost za sebou. Nakonec zase musela zasáhnout Gregova maminka 😊.

Zapůsobilo na mne tvrzení: „lepší je být oběť než katem. Jako oběť mám alespoň čisté svědomí“ (str. 191). Nad tímto mottem stále přemýšlím… Jak pravdivé je, ale jak málo dotáže utěšit…

Rovněž závěrečné ponaučení z knihy mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Zbavme se předsudků, které nedávají smysl a nikomu jimi neprospějeme, nejméně pak sobě samému. Užívejme si života každým dnem a každým douškem, protože nikdy nevíme, kdy nastane jeho konec…

„Jsou věci, které se nemají odkládat na později.“
– citace z knihy, str. 212 –

Tématu, které v nejnovějším románu rozvíjí, se čtenářsky dlouhodobě zabývám, tedy načítám o něm, co se dá a co je dostupné. Proto jsem už při anotaci zajásala, že autorka přichází s příběhem, o kterém jsem věděla, že jej nebudu moci odložit. Stalo se a já paní Danutě moc děkuji. Příběhu se ujala, myslím, velmi dobře, přesně tak, aby si něco z přečteného odnesl někdo, kdo o tématu nikdy neslyšel, nebo se o něj tolik nezajímá, ale osloví i nás, co se v podobných příbězích pitváme (u sebe nepřeháním).

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková