Foto: facebook filmu
Situace v Českém středohoří je následovná: z obou stran vede dálnice D8, na jihovýchod směrem do Prahy a na sever směrem do Berlína. Chybí dostavět už jen pár kilometrů, kterými by se dva konce dálnice propojily. Co brání tomu, dostavět těch pár kilometrů a dosáhnout tak toho, co je v zájmu občanů i státu? Je to přírodně cenná lokalita Českého středohoří a skupinka ekologických aktivistů Děti Země v čele s panem Miroslavem Patrikem?
Poetické záběry na malebnou krajinu pokrytou lesy ukazují scenérie, u nichž je při pouhém pohledu citlivému divákovi jasné, že nesmějí nechat zničit. Problém je však mnohem komplexnější. Film naštěstí nezůstává u pouhé povrchní emotivní stránky věci, ale hledá širší souvislosti. Konec konců, kdyby Bystřičan hrál na laciné emoce, stačilo by, jako protiváhu, ukázal lidi trpící tím, že kolem jejich domů projíždí odkloněná doprava, která tudy jezdí právě kvůli absenci neexistujícího dálničního úseku. V prostoru, který se těmto obyvatelům ve filmu dostává, slyšíme řadu stížností na hluk, znečištění i pokles ceny pozemků. Lidé zde přímo do kamery říkají, že sice mají rádi přírodu, ale těch pár broučků, kteří se v Českém středohoří vyskytují, se přece může obětovat. Hlas lidu si tedy žádá urychlenou dostavbu dálnice a celkem jednohlasně se kritizují aktivity Miroslava Patrika. Celá věc se tedy zdá být jednoduchá. Musí se obětovat buď pohodlí lidí, nebo přírodně cenná lokalita.
Stavba proti zákonu
Občanský aktivista Miroslav Patrik, který nás celým Bystřičanovým filmem provází, se hájí. Aktivisté nejsou, jak bychom mohli předpokládat, nespokojenými výrostky, kteří rebelují tím, že blokují výstavbu. Jsou to kultivovaní lidé operující s vědeckými studiemi a vlastními konstruktivními návrhy řešení. Stavba se nezdržuje kvůli nim, ale kvůli samotným zadavatelům stavby. Ústředním problémem je, že prakticky všechny plány na dostavbu tohoto úseku dálnice byly ministerstvem dopravy schváleny protizákonně. Role aktivistů je především v tom, že soustavně upozorňují na chyby a protizákonná rozhodnutí, tyto nedostatky podávají v žalobě k soudu a soud je pokaždé uzná. Nejde tedy o pár broučků, ale o celou řadu dílčích problémů, od nesrovnalostí ve smlouvách po nestabilní podloží lokality. Ve své podstatě nejde o nic jiného, než o prosté vymáhání práva. Smutné na celé situaci je to, jakým způsobem se s tímto procesem jak stát, tak běžní občané pod vlivem vychýlených informací, vypořádají.
Na jedné straně tu stojí snaha státu postavit silnici rychle bez řešení hlubších a komplikovaných a finančně náročných souvislostí, tedy diletantsky a nerozvážně. Na druhé straně je pan Patrik a další aktivisté, kteří ze svého vlastního přesvědčení hájí právo a zdravý rozum. Někde mezi nimi je největší skupina, a to jsou oběti sporu. Nejedná se jen o občany přilehlých vesnic a řidiče, ale také o stavaře, kteří žijí v neustálé nejistotě, jak se práce bude vyvíjet, a nemohou práci dokončit. Téměř tragikomickým způsobem, například pomocí scény z otevření nového úseku a následné parodie na tuto ceremonii, film ukazuje na absurdity vzniklé mocenskými a ekonomickými zájmy, desinterpretací informací a celkovou nekoncepčností a hledání cesty nejmenšího odporu.
Závěr filmu ukazuje, že nejlepším režisérem je osud sám. Není žádným tajemstvím ani Bystřičanovou licencí, že na nově postaveném úseku dálnice nastal zával. Kopec nad dálnicí se svažuje na vyasfaltovanou plochu, která se propadá do nestabilního kopce pod ní. Letecký záběr na zavalenou silnici může vzbuzovat pláč i smích. V každém případě je však důkazem, že došlo na jeden z bodů, na který aktivisté upozorňovali. Nestabilní podloží. Podtrženo sečteno nám vychází výsledek, že démonizovaní a nenávidění aktivisté vlastně zachránili životy cestujícím, kteří by inkriminovanou chvíli potenciálně po hotové dálnici projížděli. A hlavně se jedná o memento upomínající to, že měli pravdu a že jejich snažení mělo smysl. Režisér Osud tak přepsal připravovaný záměr režiséra Bystřičana film skončit dostavbou dálnice. Konec tedy zůstává otevřený. Co bude dál? Dál nic. Zatím.