Italský skladatel Guiseppe Verdi složil operu La Traviata volně na motivy knihy francouzského spisovatele Alexandra Dumase ml. – Dáma s kaméliemi. Premiéra v roce 1853 byla „propadákem“, který mohl být způsoben řadou příčin (nevhodné obsazení, posunutí děje o století nazpět proti Verdiho přání zasadit ho do současnosti). Naopak druhé nastudování se dočkalo diváckého úspěchu a od té doby se dílo stalo pevnou součástí repertoáru divadel po celém světě.
Příběh vypráví o krásné kurtizáně Violletě Valery, která si, s grácií sobě vlastní a s vědomím nevyléčitelné nemoci (tuberkulóza), užívá světských radovánek. Jednoho dne jí jeden z obdivovatelů, Alfredo Germont, vyzná lásku, a ona proti své mysli a zvyklostem zjišťuje, že jeho city opětuje. Opustí Paříž a vydá se s ním na venkov. Žijí poklidným, avšak nákladným, venkovským životem. Violleta na jeho financování potají rozprodává svůj majetek. Když to Alfréd zjistí, okamžitě se rozhodne zakročit a odjíždí do Paříže.
Na sídlo přijíždí jeho otec, jenž se obává, že dívčina minulost ohrozí dobré jméno jeho rodiny a proto ji žádá, aby Alfreda opustila. Violleta se nakonec své lásky zřekne a navrací se zpět do náručí hlavního města. Přístřeší a ochranu nachází u bývalého obdivovatele, barona Douphola. Spolu s ním se zúčastní večírku u Flory Bervoix, kde se setká s Alfredem, který, těžce zasažen jejím odchodem, se ji snaží zesměšnit. Což se mu nezdaří. On sám v očích ostatních klesne a dokonce se ho zřekne otec., jenž však na všem nese svůj díl viny.
Jakmile se Alfredo dozví celou pravdu, okamžitě se rozjede za nemocnou Violletou. Přichází za pět minut dvanáct. Svou milovanou nachází zesláblou, upoutanou na lůžko. Přijíždí i Alfredův otec. Ovšem ani jejich láska nemá sílu zvrátit osud. Violleta umírá a po ní zůstává jen prázdné místo v srdcích těch, kteří ji měli rádi. Právě tato poslední scéna je velmi jímavá. Díky spojení vibrujících emocí a nádherné muziky zvlhnou oči nejedné divačce (a možná i divákovi).
Prostředí Národního divadla i jeho akustika jsou pro La Traviatu jako stvořené – zlacené prvky, sochy, stropní malby, opona a vše prostupující historie. Představení je děleno klasicky do tří dějství se čtyřmi obrazy. Můžete tedy počítat se dvěma přestávkami, které můžete vyplnit obhlídkou vnitřních prostor či obdivováním panorama Hradčan z balkonu v prvním patře.
Titulní ženskou roli ztvárnila hostující sólistka Státní opery v Praze, Simona Procházková, která v letním období excelovala v opeře Don Giovanni na otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Violletu nehrála, ona jí byla. Jinak by nemohla působit tak sugestivně. Její hlas se libě nesl do všech koutů a na závěr představení sklidila zasloužený aplaus. Spolu s Valentinem Prolatem, představitelem Alfreda, tvořila na první pohled ideální pár, ladili k sobě jak hlasově, tak vizáží. Ani ostatní zpěváci nezůstali se svými výkony pozadu, bouřlivým potleskem odměnilo publikum zvláště Romana Janála alias Giorga Germonta.
Jediné, co mě zarazilo, byl fakt, že při korzování chodbami divadla jsem téměř nezaslechla naši mateřštinu, za to cizích jazyků požehnaně. A proto na Vás apeluji, změňte to!
Nejbližší představení se koná 5. října 2010, termíny následujích a další informace naleznete na oficiálních stránkách Národního divadla – www.narodni-divadlo.cz.