„Cítím, že jsem se odtrhl od mladé generace,“ říká zpěvák Michal Hrůza

V dubnu jste vydal album s názvem Noc, jenž je součástí projektu Noc a Den. Jak vznikl nápad vytvořit desku obsahující jeden motiv? Přiznám se, že o takovém konceptu v hudbě slyším poprvé.

V první řadě jsem chtěl ukotvit dva kraje emočního kyvadla. Baví mě zaznamenávat emoci, která je na jedné nebo druhé straně spektra. A Noc je symbolem věcí, které jsou na jedné straně, a Den bude o té druhé. Chtěl jsem rozbít koncept mých alb, kdy dvě nebo tři písničky byly optimistické a ostatní melancholičtější. I když i tady je skladba „Namaluj svítání“, která je hodně optimistická, převažují ale hodně melancholické písně, jako „Slunce bylo krásné“ nebo „Plamen“.  Když je člověk hodně velký optimista a pohybuje se ve sféře světla, musí být také schopen potopit se do hloubky, aby mu bylo věřeno.  Já jsem ze své podstaty optimista. Mám rád šťastné a dobré konce, proto jsem začal odvrácenou stranou, což je Noc. Chtěl jsem, aby jedna deska byla smutná a ta druhá veselá.

Tím prvotním impulzem byla potřeba udělat v tom posluchačům jasno?

Ne. Ten nápad přišel s Lidicemi. Na filmu jsem pracoval několik měsíců a desku jsem ani napsat neplánoval. Byl jsem v takovém zvláštním stavu, kdy jsem se bál, že by to nebylo dobré. Původně jsem chtěl počkat, ale pak jsem využil emocí, kterých jsem byl plný, a pustil se do skládání. Začal jsem od smutnějších věcí a k tomu postupně přidával i veselejší věci, jako je třeba „Intuice“. Ta je strašně zapadlá, ale pro mě důležitá, protože reflektuje životní období, ve kterém jsem se nacházel.  Album je tudíž hodně osobní, na čemž si zakládám, protože pak podle mě má hodnotu. Já jako autor jsem v něm zainteresovaný. Teď se připravuju na druhou část, což je světlo, a já doufám, že bude odpovídat záměru. 

Kolik najdeme v protikladu noci a dne rovin? V rozhovorech hovoříte o základním rozdílu, kdy den je charakterizován běžným shonem a noc hlubším vnímáním a rozjímáním.

To je velmi povrchní hodnocení a já jsem ho řekl proto, že jsem k rozhovorům často skeptický. Mám pocit, že je někdy člověk dělá jen proto, aby vyšel článek s  fotkou a informací, že vychází deska.  Pochybuji, že někdo luští a rozebírá roviny, které Noc a Den může obsahovat. Tím vysvětluju, proč v článcích, které vycházejí, jsem to nemohl říct naplno. Nebyl bych pochopen. Těch rovin je víc a pár lidí je našlo. V každé písničce je nějakým způsobem popsaná noc, ale není prostor úplně do hloubky vysvětlit, jaký mám pocit ze společnosti, jaké probíhají změny atd. Ve výsledku si nemyslím, že je to důležité. Každý si tam něco najde. Pro autora je skvělý pocit, že daná práce měla smysl.

Jak se takové album tvoří? Jste stále v jedné náladě, ve které píšete, nebo musíte neustále myslet na celkový koncept, abyste od hlavního motivu neutíkal?

Máte pořád v hlavě požadavek, že by to mělo být celistvé. Myslím si, že se výsledek vydařil. Hodně lidí mi říká, že Noc poslouchají celou v kuse a nemají potřebu přeskakovat písničky. Pořadí songů je v tomto případě velmi důležité, aby příběh byl kontinuální. Deska vzniká přirozeně. Pak to do sebe celé zapadne.

Písně z filmu Lidice „Slunce bylo krásné“ a „Plamen“ stejně jako song J. P. věnovaný Janu Palachovi vyprávějí o závažných událostech. Vy ale zůstáváte v osobní rovině. Jak se vám podařilo oprostit se od zobrazení kolektivního neštěstí, které by se zde nabízelo?

Rád píšu texty v první osobě, převtěluji se tak do hrdinů příběhů. Myslím si, že je to pak silnější. Stát se součástí příběhu je také náročnější. Já jsem o Palachovi moc nemluvil, protože jsem k němu měl takovou zvláštní úctu a pokoru. Přijde mi hloupé dělat si díky němu vlastní promo, nicméně jsem rád, že jste si té písničky všimla. A kdo ji objevil, tak ho většinou osloví. Jednou jsem na koncertě zmínil, že je o Janu Palachovi a jednomu svému kamarádovi jsem tím zkazil náladu. Řekl mi, že si ji mohl objevit sám a měl by ji mnohem více rád. A já ani o tom moc mluvit nikdy nechtěl. Při práci na Lidicích jsem měl za úkol zhmotnit příběh. Tam jsem si uvědomil, že něco takového lze udělat, ale nechci to dělat často, protože je to také náročné.

Mně se právě líbí tyhle tři skladby v tom, že jsou nadčasové, protože nemají nálepku konkrétních dějinných událostí.

Ano, nepopisují je. Ty písně jsou prožité hlavně tím, že je zpívám v první osobě. Příběh ožívá a všechno živé člověk vnímá jinak. Když se díváte na fotku, kde stojí lidé, tak máte jiný pocit, než když jste vedle těch lidí a fotíte se. Člověk si také uvědomí, že jsme jako lidé pořád stejní, a někdy mě děsí představa, kolik věcí se již událo.

Hudbu k písničce J. P. napsal Karel Heřman. Slova také? 

Ne, text jsem psal já. Napadlo mě, že energie, která v hudbě je, znázorňuje poselství, jež zanechal. Volal jsem Karlovi a říkám mu, že by to mohlo být o Palachovi. Jemu se nápad líbil, tak jsem napsal slova.

Zaujal mě verš: Už nemám víru, už nemám sil, kdo zapálil, kdo uhasil život v nás.

Text je trochu jinak, má vývoj. Nejdříve se zpívá: „teď běžím, nevím, kudy, kam“. To je popis samotného aktu sebeupálení, během téhle chvíle si myslím, že víru ještě měl. Proto: „mám víru, už jen nemám sil“. Je tam obraz bílého anděla, kterého symbolizují lékaři. Domnívám se, že pak už tak trpěl, že chtěl odejít, a dost možná, že toho všeho litoval. Proto jednou: „mám víru, už nemám sil“ a podruhé: „už nemám víru, nemám sil„. Mě mrazí, když se o tom bavíme. Verš: „kdo zapálil a kdo uhasil život v nás?“ je ta hlavní otázka. Kdo způsobil, že se mladý člověk obětuje takovým způsobem? Rozhodně nevycházím z přesného rozboru Palachova činu. Jde o moji interpretaci, která vychází spíš z mého pocitu a osobního vnímání celé události.  

Píseň Budu ti vyprávět k seriálu Vyprávěj je psaná také v kontextu tehdejšího režimu, ale přitom je hodně veselá. Jak se vám psala?

Je veselá a vůbec mi nedělá problém takové skladby psát. Stejně jako Píseň kovbojská, kde se zpívá: „já se krásně mám“. Důvod, proč dělám hudbu, je, že komunikuju s lidmi. Jsou lidé, se kterými mám chuť se smát, a je to důležité. Pak mě obklopují lidé, se kterými chci komunikovat v hlubší rovině, ale to v žádném případě nesnižuje důležitost těch veselých písniček. Já si hrozně přeju, aby ze mě zase vypadly, protože ty dělají lidem radost. Je to jeden pól mé hudby a paradoxně asi nejznámější, a tak to pravděpodobně bude i dál, protože většina lidí zná právě tyhle veselé písničky.

Verše vás ale vždy prozradí. Třeba hit 1+1 je pro mě o hledání až zoufalství. Zpíváte v ní “můj strach už troubí na poplach“. Člověk se lehko nechá zmást hudbou, když mu pak přijde celkové vyznění jako optimistické.

Ano. Také „Zejtra mám“ je hodně smutná. Je o člověku, který je zoufalý, protože „zejtra“ už to přijde. Je tam skrytá melancholie, která zdánlivě přiblblé optimistické písničce dodává důvěryhodnosti. Stejně tak song Černý brejle je o tom, že lidé mají strach. Naopak třeba Intuice je o složité životní situaci, v níž k člověku přicházejí ty krásné věci.

Kde sbíráte ohlasy na vaši tvorbu?

Na koncertech. A také z komunikace s lidmi, kteří mi třeba napíšou, že to pro ně něco znamená. Ale abych řekl pravdu, mně je to jedno. Já jsem hrozný. Nedělám hudbu pro to, abych byl pro někoho modlou.

A čtete komentáře na youtube apod.?

Samozřejmě. Občas to někdo chytne, což je krásné. Pak vznikne takové zvláštní propojení duší. Popravdě nevím, jak to spojení mám nazvat. Je to důkaz toho, že lidská duše má hloubku. Jako když si přečtete nějakou krásnou knížku, která vás osloví, tak vás potěší, že existuje někdo, kdo věci vnímá podobně.

Často u kapel dochází k propadu třeba tím, že přejdou k jinému vydavatelství, změní image, nebo mají ten názor, že s přibývajícím věkem přichází nová tvorba. Vaše desky ale pořád vnímám na velmi kvalitní úrovni.

Jde o to, jak si to člověk nastaví. Jestliže se někdo rozhodne, že bude mít například punkovou kapelu, a pak mu bude čtyřicet, tak pořád bude muset oslovovat skupinu lidí hledajících si své životní místo. V tomto případě může být hudební styl trochu omezující. Já jsem rád, když lidé, kteří mě poslouchají, očekávají, že vývoj, kterým procházím, uslyší v mé hudbě a textech. To je velká svoboda.

Mně přijde až divné, ale v dobrém slova smyslu, že nenacházím žádný předěl. Kdyby se ty písničky promíchaly, tak nepoznám, z kterého alba pocházejí. Přitom vy jste prošel i rozpadem kapely a následným přechodem na sólovou dráhu. Na všech deskách je čitelný váš autorský rukopis.

Já píšu o tom, co cítím, a prožíval jsem vše stejně intenzivně v Ready Kirken jako dnes. Vidím rozdíl jen ve věku, což vůbec nesouvisí s časem, který uplynul, ale se zkušenostmi, které jsem získal. Nové poznání člověka nějakým způsobem formuje, ale principielně platí, že jsme pořád stejní. Uvědomil jsem si to při psaní písně pro seniory „Ty jsi jako já„. Když je někomu osmdesát let, tak jeho strach z něčeho je stejně nepříjemný jako někoho jiného. Samozřejmě, že když je člověku šestnáct, tak je to tak obrovská revoluce, že se často chytá nejjednoduššího řešení problému. Oproti tomu později má člověk většinu svých problémů vyřešenou.

Alba vydáváte u Universal Music. Narážíte na nějaké mantinely ze strany vydavatelství?

Já jsem u nich deset let a mám úplnou svobodu. Můžu si dokonce i říct, kterou písničkou bych se chtěl prezentovat apod. Existuje tam vzájemná důvěra, takže to není tak, že by mi někdo diktoval, co mám a nemám dělat. Také doba se hodně změnila. Dnes vydavatelé hledají způsob, jak vlastně fungovat, protože nejsou v tak silné pozici, ale zároveň jsou pořád ještě důležití. Já vím, že spousta lidí si řekne, že si každý může desku vydat sám, ale já chci psát písničky a nechci dělat byznys.

Letos jedete podzimní turné po malých klubech. Proč jste se tak rozhodli?

Já pořád cítím, že se o mé nové kapele málo ví. Je to běh na dlouhou trať. Dneska mají lidé kolem sebe spoustu nových věcí, tudíž objevování je někdy složitější. Věděli jsme, že nejsme připravení na velké haly, byť si myslím, že na to kapela má. O tom ale nerozhoduji jen já.  Navíc jsem rád, že na jaře budeme mít možnost zahrát si na Majáles, na kterém jsem nehrál sedm let od rozpadu Ready Kirken. Úplně jsem se totiž odtrhnul od mladé generace a dnešní vysokoškoláci o mně už nevědí.

V Praze jste již zahráli v říjnu a závěrečný koncert 21. 12. odehrajete v Pardubicích. Proč právě tam?

Samotné datum je hodně zajímavé a Pardubice mám rád. Ale nehledal bych v tom nic hlubšího. Chtěli jsme si zkusit jet koncertní šňůru a příští rok uspořádáme méně koncertů ve větších prostorech. Letos na jaře jsme také měnili management a z toho důvodu bychom ani velký koncert nezvládli připravit. V létě jsme se pak snažili objet co nejvíce festivalů, což se povedlo. Vystoupení pro podzimní turné jsme pak organizovali dost narychlo, takže se z velké části jedná o technickou záležitost. Není jednoduché připravit s tak krátkým časovým předstihem velký koncert. 

Připravujete nové album Den. Kdy vyjde?

Vyjde příští rok na podzim. Ještě o něm nechci mluvit, ale můžu prozradit, že jedna z písniček zazní v připravovaném filmu Martin a Venuše (v hlavní roli s Markem Taclíkem a Kristýnou Liška-Bokovou; premiéra 7. 3. 2013 – pozn. autorky).

A hodláte na desce dodržet tradici duetů? Předtím jste nazpíval Píseň kovbojskou s Lenkou Dusilovou, s Katarínou Knechtovou Píseň labutí a Plamen s Anetou Langerovou.

Říkal jsem si, že už je to legrační, ale na druhou stranu nemám důvod v této tradici nepokračovat. Dobrá zpráva je, že duet je už natočený. Oslovil jsem tentokrát Kláru Vytiskovou.

Tak to se máme na co těšit. Děkuji za rozhovor.

Michal Hrůza se proslavil s kapelou Ready Kirken. S ní za dobu deseti let vydal 5 desek a 1 výběrové album. Od roku 2006 pokračuje na sólové dráze se svou doprovodnou kapelou. Je autorem hitů Zejtra mám, Černý brejle, Voda živá, 1+1, Napořád atd. Složil hudbu k filmu Lidice a titulní píseň k seriálu Vyprávěj. Tento rok vydal desku Noc, která je součástí projektu Noc a Den, jejíž druhá část je naplánována na podzim příštího roku.

Více informací se dozvíte na stránkách: www.michalhruza.cz

Diskografie:

1996 – Ready Kirken
2001 – Vlny
2002 – Čekal jsem víc
2004 – Krasohled
2006 – Asi se něco děje
2006 – 12 NEJ
2007 – Bílá velryba
2009 – Napořád
2012 – Noc

Ivana Bednářová