Německý spisovatel s polskými kořeny Christopher Macht nám v díle „Hitlerova zpověď“, které vydalo nakladatelství Alpress, přináší dochovaný poslední rozhovor vedený mezi židovským lékařem Eduardem Blochem a říšským kancléře a vůdcem Třetí říše Adolfem Hitlerem konaný v berlínském bunkru pouhých pár dní před jeho dobrovolným skonem.
Zápisky doktora se zachovaly pouhou shodou okolností, jak tomu v mnoha případech u historických dokumentů nebývalé hodnoty bývá. Je jisté, že čtené musíme brát s jistou rezervou. Po letech již historici došli k mnohým informacím, které s vyřčeným zde zas až tak úplně nekorespondují, případně je fakticky zpřesňují.
O Hitlerovi je známo, že byl skvělým řečníkem a snad ještě lepším manipulátorem. Jak jinak si vysvětlit jeho až magické umění strhnout v nadšení davy a dostat do deliria doslova celý národ?
Hitler se v rozhovorech rozpovídá o svém nemilém dětství a dospívání v područí despotického otce, o své první platonické a nikdy neopětované lásce, životnímu propadnutí kráse umění (ač si sám uvědomoval, že jeho nejoblíbenější opery vychází z per židovských velikánů) a dotkne se také svému působení ve Velké válce, v níž byl vyznamenán hned několika kříži. Zcela novou informací pro mne bylo konstatování, že byl navržen na udělení Nobelovy ceny za mír, kterou nakonec odmítnul.
Postupně přecházíme k vážnějším tématům, jakými byly zejména jeho utváření politického vůdcovství, kterým neodmluvitelně oplýval. Vyjadřuje se ke vstupu do NSDAP a propuknutí národní revoluce, které mělo za následek jeho ani ne roční pobyt v landsbergském vězení, ve kterém sepsal své slavné, dlouho zakázané, paměti s názvem Mein Kampf.
Došlo však i na mnohem závažnější témata, a to například Hitlerova potřeba zbavit se nepotřebných. Ať už šlo o odstranění žebráků z ulic, seniorů, psychicky či tělesně postižených lidí z ústavů, kteří pouze a jen zabírají místo, a hlavně stáli říši nemalé peníze.
„Na světě má hodnotu jenom ten, kdo patří k dobré rase. Míšení krve je tragédie vedoucí k úpadku kultur. Lidé hynou kvůli ztrátě odolnosti, kterou má výhradně čistá krev.“ – citace z knihy, str. 126 –
Zbavit se zbytečných. To bylo hlavním cílem. Pročistit čistou germánskou rasu od póvlu, jakými byli samozřejmě i Židé. Pro ně si vůbec připravil projekt náhlého významu, aneb, jak se „židovských krys“ zbavit rychle a v co největším počtu. Tento vůdcův největší problém byl vyřešen tzv. konečným řešením židovské otázky, jenž měl na konci války výsledek miliony mrtvých nevinných lidí – mužů, žen, dětí i starců. Jeho nenávist k nízké rase je patrná ve všech odpovědích týkajících se Židů.
„Mým prvním a největším cílem bude zničení Židů až do chvíle, kdy, bude Německo úplně očištěno.“ – Adolf Hitler, 1922, (citace z knihy, str. 122)
„Posílám výkvět germánského národa do chřtánu strašné války a bez nejmenších lítosti prolívat jeho drahocennou krev, tím spíš mohu odstranit milióny zástupců nižších ras, množících se jako havěť.“ I z toho důvodu později Hitler zřídí Lebensborny (prameny života), kde se rodí děti esesmanů s ženami čisté germánské rasy. Cílem bylo plodit nordické rasy nadlidí.
Hitler je v průběhu rozhovorů vylíčen jako cholerik, který si uvědomuje, že ztrácí pevnou půdu pod nohama. Obzvlášť mě oslovily popisy jeho tělesných projevů, od třesavky, hysterie, agrese, bezdůvodné zvyšování hlasu a následné uklidnění doprovázené tikavkou. Čímž se autor snažil čtenáři text oživit a přiblížit reálie oněch dob. Podrobně se seznámil se stylem Hitlerova vychloubání, konzultoval jeho chování z nahrávek dokonce s psychology a nastudoval dostupné vůdcovy lékařské posudky. Práce to byla jistě mravenčí, proto si také cením tohoto zvláštně uchopeného díla, které odborná veřejnost často shazuje. Možná pravém, možná neprávem. Laickému čtenáři, který se o téma zajímá na osobní úrovni, však kniha přinese jistě zajímavý vzhled do Hitlerovy psychiky a myšlení.
Doktor Bloch byl Hitlerem po celou dobu války držen „pod zámkem“ v proslulém hotelu Adlon. Ač válku jako jeden z mála Židů přežil, neměl jeho poválečný život dlouhého trvání.
Text je doplněn o mnoho zajímavých dokumentů, statistikami a dobovými články. Na závěr se čtenář může inspirovat bohatým seznamem literatury, z které autor čerpal a ověřoval zjištěná fakta.