Česko-francouzské vztahy pohledem Jacquese Rupnika

Jacques Rupnik má skutečně výsadní právo o tomto tématu přednášet, protože díky své „dvojí identitě“ zná jak francouzské, tak i české smýšlení. Narodil se v Praze, ale v patnácti letech se přestěhoval do Francie. Vystudoval na Sorbonně a Harvardu a pro Českou republiku je zajímavý tím, že publikoval práci o komunistické straně ČSR (a to již v roce 1981!) a v letech 1990-92 působil jako poradce prezidenta Václava Havla.

Nyní tento specialista, který o sobě mluví jako o „pražském Francouzovi a pařížském Čechovi“, přijal pozvání brněnské Alliance française a po uvedení a představení ombudsmanem Otakarem Motejlem se sám ujal slova. A rozhodně nenudil. Jeho přednáška byla komplexní a svěží výpovědí o vztahu České republiky a Francie jak v oblasti historické (datující se zejména od poversailleské spolupráce) a politické, tak i v rovině kulturní a sociální.

Co si o nás tedy myslí francouzští občané? Rupnik zmiňuje několik důležitých mezníků, které uvízly v povědomí francouzské veřejnosti, jako je například „le moment Kundera“ (jenž svým článkem změnil dosavadní pohled na naši republiku a její postavení ve střední Evropě) a „le moment Havel“. Co se týká současnosti, mluví J. Rupnik o třech pilířích, které nás v očích Francie charakterizují: euroskepticismus, atlantická otevřenost a liberální trh – trh „bez přívlastků“. Situace je ovšem poněkud složitější než několik hesel a česko-francouzské vztahy se mohou poněkud měnit také v závislosti na projevech a reakcích našich i tamějších politiků.

A jak se díváme my na Francouze? Podle Jacquese Rupnika je pohled veřejnosti opět odlišný od polické roviny. Zatímco v politických kruzích jsou Francouzi považováni za nepřiměřeně sebevědomé a arogantní (snad i proto, že na projektu Evropské Unie cítí určitý „vlastnický podíl“ a někdy jsou zklamáni tím, že se vzrůstajícím počtem členů jejich nápad  integrace ztratil – zcela logicky- svou původní tvář) a kritizují se francouzské regulace, zásahy státu a byrokratizace, česká veřejnost to vidí jinak. Podle průzkumů „sympatizování s cizími zeměmi“ probíhajících v posledních dvaceti letech je zřejmá náklonnost k francouzskému národu – Francie se podle českého žebříčku preferencí (aneb „kdo je nám nejblíž“) umístila jako druhá, hned po Slovensku.

Jacques Rupnik se na závěr vrací k historickému srovnání s tvrzením, že současná situace je jiná než dřív. „Všichni jsme skromnější,“ prohlašuje. Francie se adaptuje směrem ke globalizaci, Česká republika (která byla po druhé světové válce k velkému francouzskému zklamání silně proamerická) po ekonomické krizi zjišťuje, že ani kapitalismus není neomylný. Vykračujeme tedy stejným směrem.

Přednáška byla podle mého názoru neobyčejně poutavá, stejně jako diskuse, která následovala (kde byly probráno vše od problémů imigrace, odkazu Jeana-Paula Sartra až po otázky typu „nechcete kandidovat na prezidenta? :-). Jacques Rupnik zapůsobil jako velmi sofistikovaný a charismatický člověk, kterému nechybí vtip ani nadhled. Po více než dvou hodinách jsem odcházela s hlavou plnou námětů k přemýšlení.

Iva Adamová

Studentka Masarykovy univerzity, oboru Evropská hospodářská, správní a kulturní studia, která by ráda procestovala celý svět. Píše ráda o všem, co se děje kolem, zajímá se o kulturní dění, politiku, jazyky a ve volném čase o sport - zejména běh a snowboarding. Její "srdeční" zemí je Francie a "cestovatelským snem" Kapské město.