Čaj o páté s Danou Šimkovou

Dana Šimková se literature věnuje od dětství. Zkoušela psát prózu, poezii i drama         a úspěšně se účastní literárních soutěží (6. místo s povídkou „Poslední mince“ v soutěži „Hledá se autor bestselleru 2014“, výhra v soutěži „Osudová změna“                     s povídkou „Jak jsem se stala spisovatelkou“). Pro Čaj o páte prozradila nejen zajímavosti o své dosavadní tvorbě,  ale i o tom, co na tenhle rok chystá.

Tvé knihy se odehrávají na nezvyčejných místech. Navštívila jsi již některé z nich?

Místa, na která se dostanou mí hrdinové, vybírám podle toho, kam bych se chtěla podívat sama. Skoro na žádném z nich jsem zatím nikdy nebyla. Za každou oblastí si můžete představit několikatýdenní – i -měsíční studium reálií, map, historie a podobně. Například Somálsko spočívalo v pročítání dějin státu a dvouhodinovém hledání vhodného leteckého spojení s Evropou. V mapách, cestopisech a průvodcích po Tanzánii a Keni jsem ležela asi půl roku, pečlivě jsem hledala trasy vedoucí na vrchol Kilimandžára, vypisovala zvířata, která žijí v tom kterém národním parku, a jela se na ně přímo podívat do ZOO, abych si všechno uměla lépe představit.

Co tě nejvíc inspiruje při psaní?

Pro děj hledám inspiraci v literatuře faktu, v cestopisech a v novinových článcích. Hodně sleduji práci humanitárních organizací a z ní čerpám v poslední době asi nejvíc. Pro postavy hledám „herce“ mezi skutečnými lidmi z mého okolí nebo z filmových postav. Například v Uvězněných jsou mí bývalí šéfové a kolegové, v Mombase často vystupují prototypy filmových postav (Jean je podle velitele hasičů ve Skleněném pekle, Stephan podle role Jacka Lemmona v Čínském syndromu a podobně). Také se tam hodně odráží mé vlastní zážitky z cest a ze setkávání se s různými lidmi. Někdy se mi stane, že někoho potkám – stačí i pár minut – a hned vím, že podle tohoto člověka napíšu postavu. Jednou se mi stalo, že jsem potkala muže, který přesně odpovídal postavě, kterou jsem vytvořila 2 roky před setkáním. V povídce byl malým somálským chlapcem, který se stal lékařem, a na našem setkání mi tento muž prozradil, že je lékař, a zcela bezdůvodně začal mluvit o Somálsku.

Píšeš již od dětství a vyskoušela jsi poezii, prózu i drama. Co z toho se ti píše najlíp?

Jde mi všechno – v poezii si vyhrávám s metrikou, kterou jsem se díky studiu latiny a řečtiny naučila, drama jsem zkoušela jak ve verších, tak i prozaické, ale všechno jsou jen krátké kusy. Próza je v posledních letech můj hlavní obor – literatura faktu a dobrodružná, cestopisy, životopisy a podobně.

Jsou tvé knihy inspirované skutečností nebo jsou jenom dílem tvé fantazie?

Ty dvě již vydané jsou fikce na základě podobných nebo skutečných událostí. Není to vědomá „lež“, jako se dnes píšou nebo točí filmy o nějaké události a (ne)vědomě se do toho dají chyby. Častěji vycházím z události v podobě „vnějšího pozorovatele“, než z konkrétních osob. Mám rozepsanou knihu o Titaniku a ta je čistou literaturou faktu.

Máš rozpracované nějaké další knihy? Jestli ano, mohla by jsi o nich čitatelům něco prozradit?

Kromě Titaniku je rozepsaný další díl Uvězněných – mám hotovou třetinu knihy, která se odehrává v Jižním Súdánu. Čeká mě dopsat události ve Švýcarsku a celý příběh z Nepálu. V hlavě mám napínavý příběh z Islandu a další témata, ale není na ně teď čas. Během tohoto roku mi ještě vyjde jako spoluautorce kniha Opera od Anny Hostomské.

Podobáš se něktoré ze svých postav?

Podle sebe jsem napsala postavu Jany v Uvězněných, v Útěku do Mombasy a pokračuju i v dalším dílu. Ještě se moje povaha odráží v Jeanovi, Rashadovi a v Markovi. Hodně se do svých postav vžívám a prožívám to všechno s nimi. Pak se často stane, že jednají jako já. Rozhodně nehledím na pohlaví, na střední jsem napsala první román, ve kterém hlavní mužská postava byla podle mě a hlavní ženská podle jednoho muže.

Jaké knihy ráda čteš?

Mám moc ráda literaturu faktu, cestopisy a dobrodružné knihy. Abych nezapomněla, hltám i dětské knihy! Na těch se člověk hodně naučí. Čtu téměř všechno kromě sci-fi a fantasy. Vymyšlené světy, překombinování historie a zeměpisu jsou mi naprosto cizí a nemám pro ně pochopení.

Co bys poradila začínajícím spisovatelům?

Některým začínajícím autorům připadám jako puritán a „stará vykopávka“. Hned to vysvětlím. Já jsem totiž pro staré dobré učení se tréninkem. Neuznávám takové ty rychlokvašky, kdy někdo sesmolí „knihu“ = text stylisticky na úrovni 5. třídy (o gramatice raději nemluvím) a hned ho nabízí nakladatelům. Když ho nevezmou, založí si vlastní nakladatelství a myslí si, že udělal díru do světa. Takhle se to opravdu nedělá. Musela jsem psát 23 let, abych se jako samouk dostala k vydání prvního románu. Byly to propsané roky, kdy jsem zkoušela různé žánry (i fantasy!!!), napodobování jiných autorů, někdy jsem to přeháněla s popisem prostředí, jindy zase s dialogy… Ale ty roky psaní a hlavně četby knih mě naučily, kde je ta pomyslná zlatá střední cesta. Dnes už píšu texty bez škrtání slov a vytisknuté romány se kromě několika odstavců neliší od původního rukopisu.

Moje rada tedy zní – čtěte hodně knih, a to nejen ze svého oblíbeného žánru. Na nic nespěchejte, neříkejte si ještě dřív, než jste napsali první kapitolu, že musíte hned teď napsat bestseller, který se bude prodávat líp, než Rowlingová, a buďte aspoň trochu skromní. Když vám někdo bude radit, co kde změnit, není to pro to, že vám chce zničit váš styl psaní, ale proto, že ze zkušenosti třeba ví, jak co funguje lépe. Naučte se rozeznat, který příběh stojí za napsání a který ne, vydržte u toho kvalitního a netrapte se zbytečně s nekvalitním, se kterým se třeba týdny moříte a psaní vám nejde. Všechno se naučíte jen tím, že budete psát texty (nikoli texty o tom, že jdete psát texty). Rada, abyste si nastudovali pořádně reálie prostředí a historie, kde a kdy se váš děj odehrává, je pro řadu začínajících autorů něco jako zlá kletba.

Knihy, které napsala Dana Šimková:

Uvězněni – 2014

Útěk do Mombasy – 2016

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis