Čaj o páté se Zuzkou Šulajovou

Čaj o páté je nová rubrika, ve které budu zpovídat (nejen) české a slovenské spisovatele a spisovatelky. Jako první pozvání na čaj o páté přijala slovenská spisovatelka Zuzka Šulajová, která napsala čtenářsky úspěšnou sérií            o středoškolačce Paule. Dvě knížky z téhle série vyšly i v českém překladu. Se Zuzkou jsme si povídaly nejen            o knihách, ale i o inspiraci a plánech do budoucna.

Co Vás inspirovalo k napsání Džínového deníku?

Byla to více méně věc náhody. Džínový deník je mou pátou knihou v pořadí a jak předešlé, i tahle byla psaná výhradně pro mně a pro mé nejbližší, bez ambice vydat ji. Deník však byl první bez prvků fantasy žánru, tedy pokud nepočítame Gabrielina „vidění“. Už si nepamatuju, proč právě deník. Mám však dojem, že to souviselo s tím, že jsem sama ráda četla deníky, ale neexistovaly žádné slovenské, odehrávající se na našem území. Chtěla jsem vidět, zda to v mých očích obstojí oproti těm zahraničním. Dopsala jsem ho jako osmnáctiletá, a pak 3-4 roky ležel nepovšimnutý. Až jako dvaadvacetiletá jsem si ho znovu pročetla a na rozdíl od předchozích knih se mi tohle líbílo. Vyžadoval úpravy, zápletku jsem trochu zkomplikovala a zhustila, vyhodila jsem některé postavy (například Ríšova přítelkyně) a zkusila štěstí ve vydavatelství. Vyšlo to.

Deníky zachycují období dospívání přes rodičovské radosti a starosti až po zestárnutí hlavních postav. Jaké to bylo, psát o stárnutí a vzdálené budoucnosti?

Lehké. A zábavné. Bylo to něco jinýho, než jsem psala doteď. A výzva, protože deníky jsou přece knihy pro mládež, nesměla jsem skľznout ke geriatrii. Proto to mám skloubené se zápisky Pauliny dcéry Liny (a né, meno Lina není podle napolitanky, na kterou jsem ani nepomyslela, Lina je jméno z kalendáře a má meniny 3.6. – to jen na margo některých věčně se opakujících otázek), která deník v závěru omladzuje, záměrně zažívá obdobné věci jako její máma, povahově je spíš po Lukášovi, ale i po Paule, o to víc to bylo hravé. Mohla jsem se v duchu vrátit do svých dětských časů, nejen do pubertálních.

První díl Vaší série se dostal i do povinného čtení? Jaký byl pocit, když jste se to dozvěděla?

Ne velmi příjemný. Neměla jsem ráda povinné čtení, a zrazu v něm straší má vlastní kniha?! Bála jsem se, že to odradí potenciální čtenáře. Chvalabohu se to nestalo a čtenářky mi místo toho fotí učebnice, kde se nacházejí úryvky z první části knihy… Uf.

V Česku zatím vyšly první dva díly deníku. Chystají se i další?

Na další díly smlouvu nemám a čeští nakladatelé zatím neprojevili zájem.

Kromě deníků jste napsala i další dvě samostatné knihy – Děvče  z minulosti a Jako z románu. Mohla by ste je českým čtenářů trochu přiblížit?

Děvče z minulosti je román, ve kterém se přelínají dvě dějová období a dvě hlavní postavy – Anglie za časů královny Alžběty I. (16. století), v hlavní roli je její dvorní dáma Ellen, která se zamiluje do královnina piráta, a v současnosti vysokoškolačka Izabela, která se svým identockým dvojčetem Miškou prezentuje běžný, každodenní život. Izabele se včak začnou zdát sny, které její život převrátí naruby…A nejen její.                                                                                          Jako z románu je váhradně současný román, ve kterém na jedné straně stojí obrovská láska a na druhé silný workoholizmus. Je to tak trochu zamyšlení se nad tím, proč prací trávíme o tolik víc času, než s těma, které milujeme – přece s námi nebudou navždy.

Podobáte se některé ze svých postav?

Ne, ale každá má něco ze mně – včetně těch vedlejších. Paulu jsem v první části psala na vlastní obraz, ale pak si zrazu šla svou cestou a já taky… Ve skutečnosti se mi nejvíc podobá Izabela z Děvčete z minulosti. Ale musela bych to to celé znovu pročíst, zda ten dojem ještě pořád přetrváva.

Jaké knihy ráda čtete?

Tak různě. Mám velmi ráda literaturu faktu, hlavně historické knihy (ze současných například Dvořák, Dvořáková, Stenhübell, Wohlleben), thrillery (Deaver, Nesbo, Larsson, Adler, Olsen), miluji Harryho Pottera, Pratchetta, Mariju Juric Zagorku a její fantastické historické romány, Tolstoje, Karla Maye… Myslím, že to na ilustraci stačí.

Máte ještě nějaké cíle, které by jste ráda dosáhla v spisovatelské kariéře?

Ráda bych napsala ještě alespoň jeden samostatný román, ať nejsem ta, která vychrlila deníky a zmizela z povrchu zemského. Ale uvidíme, co čas přinese. Pravděpodobně bude přestávka, neustála – tříletá – tvorba posledních částí deníků byla náročná.

Odkud berete inspiraci? A kdy se Vám nejlíp píše?

Inspirace je všude kolem nás, stačí mít oči i uši otevřené, a v hlavě si ji zpracovat pro potřeby knihy. Nejlíp se mi píše ráno a nejlepší nápady dostávám při zaspávaní, takže mám nablízku poznámkový blok. Ale dokážu psát i odpoledne – když mě právě zuřivě kope múza.

Co by ste jako úspěšná spisovatelka poradila začínajícím autorům?

Psát a mít radost z toho, že píšeme. Při psaní nestačí jenom klást slovo za slovem, autor by měl mít taky hodně načteno, a hlavně – něco i vědět o tom, o čem píše. Vědět víc, než dá vlastně na papír. Teda mít to nastudované. A nejlepší rada, i když né oblíbená: nechat dílko po dopsaní na pokoji i víc než rok, optimálně dva, tři. Sami uvidíte, zda je to dobré, respektive co vám tam překáží. Budete se na to už dívat jinýma očima. A jestli to nebude špatné, jen to došperkujete. A máte dobré dílo.

Knihy, které napsala Zuzka Šulajová:

Džínsový denník, 2007, v českém překladu: Džínový deník, 2012

Dievča z minulosti, 2008

Džínsový denník 2, 2009, v českém překladu: Džínový deník:Chaos v hlavě, 2016

Ako z románu, 2010

Džínsový denník 3, 2012,

Džínsový denník Lukášovými očami, 2013

Džínsový denník 4, 2014

Džínsový denník 5,2015

Džínsový denník 6,2016

Zdroj obrázku: literama.sk

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis