Bytosti odjinud

Právě takovou kontroverzi snaží se záměr hlavní kurátorky Rakušanové vyprovokovat. Nejde o to opakovat odsudky povrchnosti, kýče a lascivity, kterou konečně lze rozpoznat, jako spíše o to znovu si položit otázku po funkci přísného rozlišení pomocí hodnotících kategorií jako je třeba kýč (k takové přísné současné definici můžeme zmínit např. Tomáše Kulku). Nejde o to předložit třeba i kvalitativně pochybný obsah, jako spíše o vzbuzení širší kritické reflexe nad fenoménem prolínání různých vizuálních forem – zde malby a fotografie, filmu, módních časopisů v rodícím se komunikačním systému masovosti.

Vzájemné propůjčování témat i postupů mezi těmito formami inspirovalo kurátorku k zásnubnému aktu, kdy mezi obrazy vystavenými na klasický celostěnový způsob (populární v 19. století, ovšem kořeny sahající až k raně barokním kunstkabinetům) doslova prosvítají projekce dobových fotografií a filmových ukázek. Konečně by se také slušelo uvést, že hlavními aktéry jsou především ženské akty, které představují jednak ustálenou studijní formu pražské akademie (navazující zde zejména na pařížskou akademii), jednak prototyp konzumního symbolu (pin-up girls). Uspořádání expozice tuto podvojnost kopíruje ve dvojí metodologické schematizaci a snaží se tematicky rozdělit obrazy podle dobových měřítek (alegorie, bukolika, orientalismus, reprezentativní portrét), za druhé hledá nějaký klíč k ideové identifikaci (konzervatismus versus komercializace, postromantický estetismus versus erotismus až lehká pornografičnost). Zrovnatak výběr autorů volně promíchává uznávané „akademiky“ (Hynais, Marold, Mucha, Ženíšek ml.) s těmi jež stáli v prudkém vzmachu moderny na okraji zájmu umělecké kritiky.

Za ukázkový vzorek bych použil Jakuba Obrovského (učitel Zdeňka Buriana), který přímo vychází z konzervativního akademismu sklonku 19. století, aby se vydal vlastní cestou na pomezí exaltovaného realismu a erotizující manýry. Akademický kánon dokonalé krásy a hledání ideálních proporcí se sám vnitřně taví v replikovatelné simulacrum popkulturní krásy, nikoli pod tlakem avantgardní opozice, která rezignuje na obsahový idealismus aby povýšila vlastní rukopis malby na umělecký obsah, nýbrž právě pod tlakem rostoucí poptávky snadno stravitelných a atraktivních významů.

Přes disputabilní významovou nosnost vystavených obrazů by však bylo chybou ztotožnit sentiment této akademické malby se sentimentalitou módních obrázků (ať už těch statických nebo pohyblivých). Dobře je to patrné na reprezentativních portrétech šlechty a státníků, kde se až úzkostlivě střeží jistá staromilnost. Sentiment „vyprázdněné“ malby, jak by se vyjádřil modernistický kritik, má svou osobitost nepřevoditelnou na nová média. Autoři se zjevně snaží uchovat výjimečnost svého řemesla před masovou produkcí týchž lehkonohých krásek. Týchž, jelikož výsledek je opravdu podobný a jak již bylo zmíněno v zásadě vzájemně zaměnitelný. Snad proto bytosti odnikud – jako doznívající fascinace jedinečností v proudu masovosti. Domnívám se, že tato stylizace je sebevědomá a účelová – vysvětlovala by tak přehnanou hmotnost či naopak éteričnost zobrazované nahoty, aby se dosáhlo kontrastu k liberalizaci společenských konvencí a jí prostředkované nahoty. Otázkou zůstává, nakolik je taková prezentace opravdu úspěšná. Jelikož modernu považujeme svorně za jasného vítěze a sama nahota je dnes příliš frekventovanou vizuální floskulí, můžeme o úspěchu pochybovat. Perspektivu nějakého úspěchu výstava projektuje do formálně příbuzného sorelu.

Ozvěna starých mistrů utichá na plátně budovatelské agitky. Naštěstí pro svolného diváka je možné echo znovu rozmnožit na promyšleném konceptu této expozice. Komu se příliš protiví opakování samých nahotinek, ať si opakuje tematické xenotransplantace mezi uměním a populární masovou kulturou, ať si opakuje myšlenky, které výstava víc než dobře podněcuje – neboť ty zůstávají stále aktuální. Vyčítáme postmoderně rozmělnění hodnotících kategorií, neopomeňme také vyzdvihnout svobodu se kterou můžeme pro někoho příliš pokleslý žánr znovu vystavit a obdivovat (dívat se ob). Není nakonec toto umění?

Foto: archiv Moravské galerie v Brně

Jan Pecháček