

Příběh nás zavádí do Paříže do období před Velkou francouzskou revolucí. Poznáváme trestance Jeana Valjeana, kterého právě propouštějí po takřka dvaceti letech na svobodu. Od této chvíle sledujeme osudy tohoto galejníka až do momentu jeho smrti. Odehrává se před námi jeho cesta nápravy pod novým jménem a tak i s čistým štítem, účastníme se s ním nepřímo i bojů na barikádách a fandíme mu v jeho celoživotním skrýváním se před policistou Javertem, pro něhož se honba za Valjeanem stala posedlostí. To je jen střípkovitě naznačený děj celého tříhodinového muzikálu.
Proč právě Bídníci zaznamenali světový úspěch? Možná proto, že tentokrát nejde jen o klasický romantický příběh, kolem něhož se jen jako by náhodou mihnou různé tematické odbočky. Přímo před vašima očima se odehrává kus historie. Historie, v níž by asi málokdo z nás chtěl skutečně žít, ale přesto se i na divadelních prknech stává natolik skutečnou, že sami cítíme Javertovu osobní prohru, Eponininu zoufalost, Mariovu a Cosettinu lásku i Valjeanův pocit nespravedlnosti na něm spáchané. Neplatí zde, že v jednoduchosti je krása, protože Bídníci nemají z jednoduchosti ani špetku.

Jistě, mnozí sice mohou namítnout, že se zde netančí, ani nemluví. Celý muzikál je založen, podobně jako opera, na souvislé hudbě a zpěvu. Dá se tedy ještě vůbec hovořit o muzikálu? V těchto bodech se Bídníci více přibližují rockovým operám Andrew Lloyd Webbera (Jesus Christ Superstar, Evita, Cats, Fantom opery atd.), které také vynechávají mluvený dialog a částečně tanec. Rockové prvky zde však chybějí a muzikál je spíše založen na melodické hudbě umocněné silou sborů, obtížných duetů, širokém rozsahu hlasů (od Javertova basu po Cosettin soprán), hudbě, která si do složitosti nezadá se skladatelem Ježíše a Evity. Naprosté maximum, které z látky autoři vytěžili, dělá z Bídníků spolu s Vlasy, Jesus Christ Superstar a některými dalšími díly hvězdy na muzikálovém nebi.
Brněnská incenace nechce být nikterak originální a čerpá z klasické podoby Bídníků, jak je známe například z pražských představeních. Režii si vzal na starost šéf divadla Stanislav Moša, který i zde dokazuje, že má v režírování muzikálových děl bohaté zkušenosti. V hlavních rolích je pak možno spatřit hvězdy brněnského muzikálového nebe: Radku Coufalovou, Dušana Vitázka, Roberta Jíchu, Petra Gazdíka, Igora Ondříčka, Petra Štěpána, Markétu Sedláčkovou a další.

Přiznávám, že na Bídníky jsem se dlouho bála jít. Mám dodnes v živé poměti naprosto dokonalý zážitek z pražské GOJA Music Hall, kde se muzikál hrál zhruba před pěti lety. Nechtělo se mi tak příliš riskovat to, že by mi tyto vzpomínky ohrozilo nové méně podařené představení. Navíc pro MDB (Městské divadlo Brno) platí spíše si vždy počkat na několikátou reprízu, v níž si herci budou už jistější, a nespěchat na premiéru. Premiéru jsem sice nestihla, avšak i po dvou měsících hraní se na „mém“ představení stalo, že se v jednu chvíli neshodli herci při nástupu a Gazdík v titulní roli hlasově nestačil na Valjeanův part. Pomineme-li výkon Petra Gazdíka, tak se drobné chyby dají v takto náročném muzikálu snadno odpustit. Obdivuhodně se své role Madame Thénardier ujala Lenka Bartolšicová, které se podařilo takřka zastínit svého partnera Tomáše Saghera (Thénardier). Petr Štěpán (Javert) působil po celou dobu ne příliš výrazně, aby ve svém posledním výstupu naprosto fascinoval přítomné výborně zahranou sebevraždou skokem z mostu do řeky (poklona režisérovi za velmi originální nápad se scénou). Dušan Vitázek v roli Maria samozřejmě nezklamal a opět předvedl, že se může chlubit nejen talentem, ale i příjemným (hlavně pro ženské publikum) charismatem a Radka Coufalová mu jako Cosette perfektně sekundovala. To jsou jen některé z výkonů, o nichž stojí zato se zmínit.

Bídníci si vysloužili takřka čtvrthodinové ovace vestoje a to zcela zaslouženě. Pobavili i dojali, rozesmáli i rozbrečeli, některé diváky možná i trochu poučili o francouzských dějinách a jiné třeba jen přesvědčili o tom, že Bídníci jsou právem považováni za jeden z nejlepších muzikálů všech dob.
Les Misérables (Bídníci)
Autor: Alain Boublil, Claude-Michel Schönberg
Režie: Stanislav Moša
Hudba: Claude-Michel Schönberg
Premiéra: 13. únor 2009
Milé děvče, jestli byste neměla raději psát o něčem jiném, třeba o zvířátkách. Gazdík je v Bídnících mimořádný, no a Vitázek slabý průměr. Zaměňujete sympatie s nezaujatým hodnocením. Víte co je barva hlasu? Víte co je rytmus atd.? Zkuste dělat něco jiného. Dnes v noci jsem již podruhé narazil na Váš příspěvek. První byl ke Carmen, ani nevím kde. Radím Vám, dělejte svou práci zodpovědněji a nemíchejte sympatie s uměním. Takhle škodíte leda tak sobě a mně snad trefí šlak.
A mám tam hrubku – „mně“. Omlouvám se – patří tam „mě“ (ke konci mého výlevu).