A Banquet: „Chceme jít vlastní cestou“

Abych řekla pravdu, tak když jsem zamířila ve čtvrtek večer do Templu, tak jsem měla v očích poněkud skeptičtější výraz. O to více jsem byla mile překvapena, když mě doslova přikoval k zemi unikátní hlas zpěváka a koncert se nesl v tak strhujícím a energickém stylu, u něhož se člověk jednoduše nemůže nudit. A Banquet se tak pro mě stali kapelou, která dává do vystoupení opravdu vše. Míří vysoko a jdou si hrdě za svým. Tak snad se jim to povede. Myslím, že tato kapela na to má.

Vy jste v Ostravě vůbec poprvé. Takže co byste nám mohli říct o Vašich dojmech? Jaká byla cesta? A samozřejmě, jak se Vám v Templu hrálo? 

Mathieu: Tak, třeba cesta utekla docela rychle.

Michael: Bylo dobré počasí. Naštěstí.

Mathieu: Přesto, jak všude hlásili, že je strašně, tak jsme dojeli úplně fantasticky, což nás potěšilo.

Richard: Jedna z nejlepších cest, co jsme měli.

Michael: My jsme totiž jeli minule do Brna šest a půl hodiny a to bylo hrozný.

Mathieu: To byl zrovna den, kdy bylo úplně nejhorší počasí. Jinak v Ostravě se nám hrálo dobře. Akorát nás trochu zradila technika. A taky je škoda, že je tady ta policejní hodina.

Michael: Vždycky, když máš nějaký strop, tak tě to irituje a nějakým způsobem ovlivňuje. Ale jinak to bylo dobrý.

Vy jste docela nová skupina a hned na začátku jste si sami definovali vlastní styl hudby – Futu-roll. Co Vás k tomu vedlo?

Michael: My jsme prostě nechtěli být škatulkovaní. Aby nám novináři, když přijdou, přidávali vlastní škatulky. Tak jsme si řekli, že náš styl už od začátku nějak pojmenujeme. Nechtěli jsme být limitovaní  žánry, které jsou jakoby pomocné berličky. A ve Futu-rollu máme tvůrčí svobodu, můžeme se v tom vyžít tak, jak potřebujeme sami. Jinak Futu-Roll je vlastně určitý mix šedesátek, sedmdesátek a osmdesátek až po styly jako indie, electro, nu rave.

Když už jsme u hudby, tak skládáte první hudbu a až pak texty, nebo je to naopak? A jak máte mezi sebou rozdělenou tvorbu hudby a textů?

Mathieu: Hudbu skládáme všichni dohromady. Třeba někdo přinese určitý nápad, ten rozpracováváme a pak nahráváme. Něco z toho taky zahazujeme. Vlastně hodně z toho zahazujeme, protože jsme dost sebekritičtí. A to, co zbude a přijde nám, že je vážně dobré a stojí zato,  pak ještě rozpracováváme a děláme tomu další aranžée. Když už je hotová hudba, tak já skládám texty. Tak mi to vyhovuje, protože je to podle celé nálady, jakou má písnička, a já do toho vkládám prožitky, které jsem někde nasbíral. Případně to ještě s Michaelem konzultujme. Vlastně vždy je nejprve nějaká zpěvová linka a do toho se pak frázuje text tak, aby to nějakým způsobem fungovalo.

O čem vůbec zpíváte, jaká jsou hlavní témata textů?

Mathieu:  Texty jsou hodně lyrické, nejsou moc dějové. Co se týče třeba Epčka, na kterém máme šest písniček, tak většinou je v nich nějakým způsobem zobrazený vztah, láska, nebo něco, co se děje uvnitř tebe. Na Epčku jsou tři písničky, jež tvoří textovou trilogii. Jedna písnička je o tom, když ty někoho odmítáš, druhá když jsi někým odmítána, tyhle dva pohledy zná asi každý, a nakonec jedna, o pravé lásce, ideálním souznění. Další za tím je určitým vnitřním pnutím, že tě někdo nutí, abys byla nejlepší a ty nemáš pocit, že by to bylo úplně potřeba. Ale pointou je, že vlastně to, co tě k tomu nejvíc žene, jsi ty sama.  A tímto stylem se to vyvíjí.

Kde, nebo v čem nacházíš inspirace pro své texty?

Mathieu: Tak určitě ve věcech, které člověk prožije. Není to nějakým způsobem vykonstruované. Samozřejmě mám hrozně rád, symbolismus a impresionismus, tyto styly do textů hodně vkládám. Pro mě je důležité, aby měl text několik rovin. Aby to nebylo tak, že si ho poprvé přečteš a víš přesně, o co v něm jde. To by mě nebavilo. Takže se snažím, aby minimálně pro mě, měly texty více rovin. Zajímavé je, že když to poslouchám po nějaké době, nebo když se k tomu textu vracím hlouběji, tak mě na tom baví objevovat další roviny, které jsem třeba prožil až potom a na ten text pasují.

Vy jste spolupracovali s Borisem Carloffem, což je významná osobnost na české scéně. Jak vůbec došlo k této spolupráci?

Michael: My jsme hledali někoho, s kým bychom mohli dlouhodobě spolupracovat. Vlastně hned od začátku se nám líbila práce, kterou Boris Carloff dělá. A protože sami chceme být nejlepší, tak hledáme lidi, kteří nám přijdou, že jsou špička na této scéně a Boris Carloff pro nás producentská špička je. Navíc s ním nedělalo tolik lidí z indie scény. Chceme jít vlastní cestou. To znamená, že když je tady určitý proud, tak hledáme apriori jinou cestu a to se nám povedlo právě s Borisem. Prostě jsme si fakt dobře sedli a myslím, že ta spolupráce byla vážně přínosná.

Mathieu: My jsme si právě hodně sedli lidsky. On si nás vybral tak, že jsme mu poslali naše první demo, které jsme si nahrávali sami. Líbilo se mu. V té době jsme hledali někoho, s kým bychom mohli natočit debutový singl, což byly „Dark Streets“ v dubnu, a Boris nám nabídl spolupráci, čímž nás moc potěšil. Potom, co jsme se seznámili, to fungovalo hlavně muzikantsky, protože Boris má fantastický nápady, jimiž to dokáže ještě více podzdvihnout. Je to takové zajímavé pnutí, které nás hodně baví a dokáže generovat opravdu zajímavé věci, co se nám líbí a jsou (dle našeho názoru) dobré. 

Vaše podzimní turné s názvem  „Futu-roll comes to ruin your city“ se chýlí ke konci. Kdybyste jej měli shrnout, tak jaké jsou Vaše pocity, jaká byla očekávání a vyplnila se?

Mathieu: Chtěli jsme odjet co největší kvantum koncertů, protože máme pocit, že je to potřeba a potřebujeme se hodně sehrávat. Když hraješ živě na pódiu, tak ti třeba něco vypadne, jako dnes, co na zkoušce nemůžeš žádným způsobem dohnat. Prostě musíš hrát, hrát, hrát. My se považujeme za živou kapelu, takže chceme hrát koncerty. Přijde nám to v dnešní době zásadní. Odehrané koncerty pro nás byly opravdu přínosné i v tom, že jsme se více poznali, třeba v určitých vypjatých situací. I když musím říct, že ze začátku jsme si to nepředstavovali tak náročné. Hlavně protože si děláme všechno sami, jak booking, tak organizaci samotných akcí. Zatím jsme nenašli nikoho externího, kdo by nám v tomto směru vyhovoval. Turné bylo hodně náročné – jak fyzicky, tak psychicky. Ale rozhodně toho nelitujeme a převládají klady. Ale teď doufáme, že z toho hodně budeme čerpat na jaře.

Když už jste to nakousli, tak co plánujete na jaro?

Michael: Chceme stavět na tom, co jsme si tady projeli a zjistili, kde naše hudba jakoby funguje. Na jaře bychom to chtěli rozšířit na středoevropský region. Protože v Česku je scéna hodně úzká a publikum tu prostě není. Chceme taky získat nové zkušenosti v zahraničí, proto, jak to půjde, plánujeme jet, co nejvíce ven.

Mathieu: Vlastně to, co plánujeme, je jednak větší šňůra na Slovensku, což už teď začínáme rozjednávat. Teď jsme byli na dvou koncertech na Slovensku a líbilo se nám tam. Získali jsme další kontakty a i kapely, s kterými jsme hráli, nás hodně bavily. Takže bychom to tam chtěli rozvíjet mnohem víc. Plánujeme tam kolem osmi, deseti koncertů. Ale chtěli bychom také objet další významnější země právě ve středoevropském regionu. Takže Polsko, Německo, Rakousko. Ještě se nám rýsuje i něco většího, ale raději nebudeme předbíhat.

Co se ještě týče plánů do budoucna, můžeme očekávat nějaký videoklip?

Michael: Klip plánujeme. A dokonce už víme i k čemu bude. A to je asi to jediné, co zatím víme. Bude to k „Freeze to Caress“. Právě hledáme spolupracovníky, kteří se v tom nějak pohybují, protože opět máme vysoké nároky a chceme, aby ten klip byl na úrovni. Určitě by se nám hodila pomoc někoho, kdo je mladý a má vize, které nejsou běžné. Aby to prostě nebylo, co tu dělá každý.

Mathieu: Chceme, aby ten klip byl na evropské úrovni. Na tom si vlastně zakládáme už od začátku. Mělo by to být určitým způsobem nekompromisní a nemělo mít takovou tu českou pachuť, že se něčeho bojíš. Takže kdyby tohle četl někdo, kdo by se na tom chtěl podílet, tak ať se nám určitě ozve.

Děkuji Vám za rozhovor. Chtěli byste na závěr něco vzkázat našim čtenářům?

Mathieu: Chtěli bychom jim vzkázat, ať chodí na koncerty a hlavně na naše (smích) a ať mají rádi hudbu.

Richard: Ať nesedí doma a nechodí na diskotéky.

Eva Peterková

Maminka mi vždycky říkávala, že Jsem velký lajdák!