Iva Adamová – Francouzská dobrodružství aneb „O difuzi kultur“
Letošní prázdniny byly pro mě něčím výjimečné – předně se jednalo o mé dlouhé, vysněné „pomaturitní“ léto a představa téměř čtvrtletního volna, kterého můžu využít podle svého, ve mně vyvolávala touhu cestovat, rozšířit si obzory, poznat nové lidi, jinou kulturu… Proto jsem ještě s předstihem vymyslela plán a když jsem představila koncept měsíčního „pracovně-poznávacího“ pobytu v mé oblíbené Francii ostatním, setkal se s poměrně nadšenou odezvou. A tak jsme jednoho červnového dne vyrazili, klesajíce pod tíhou našich krosen obvázaných karimatkami a spacáky a vším, co se dovnitř nevešlo; a nikdo z nás v té době neměl jasnou představu o tom, do čeho jdeme. Mí ostatní přátelé, kteří se k mému nápadu stavěli skepticky a zůstali v Brně, mě od něj odrazovali, protože 1) nevěřili, že já, která jsem v životě stanovala všehovšudy tři noci (a to jsme se vrátili ještě o den dříve, protože MNĚ byla zima ;), vydržím v kempu po celý měsíc, 2) pochybovali o naší způsobilosti pracovat sedm hodin denně na borůvkové farmě (přece jenom je to manuální práce, tudíž něco poměrně nového pro bandu studentů zvyklých zejména na „duševní potravu“), 3) se obávali, zda vůbec trefíme na „místo činu“, protože koncepci cesty jsem vymýšela já se svým (chybějícím?) orientačním smyslem. Popravdě, ze třetího zmiňovaného bodu jsem měla také strach, ale nakonec jsme se s odvahou nám vlastní vybavili několika jízdními řády vlaků a autobusů křižujícími francouzský venkov a tuctem telefonních čísel na taxi společnosti a přemluvili jsme řidiče autobusu Eurolines, aby nás pustil ven někde po cestě, co nejblíže našemu cíli. Zprvu to vypadalo jako skvělý nápad, ale poté, co se všechna čísla na taxíka ukázala býti neplatná, mě při pohledu na naši skupinku jedenácti lidí sedících v sobotu večer u dálnice, třináct kilometrů daleko od kempu (kde přesně?), se svými zavazadly obřích rozměrů, začal poněkud opouštět optimismus. Co teď? Stopli jsme kolem projíždějící auto se čtyřmi Francouzi a já začala zoufale popisovat bezvýchodnost naší situace. A zde se poprvé projevila nesmírná ochota místních obyvatel, která nás provázela po celý následující měsíc. Ti milí lidé nás vzali k sobě domů, kde se konala jakási rodinná zahradní slavnost, obvolali s námi asi deset dalších řidičů taxi (z nichž v sobotu večer žádný nepracoval) a správce farmy (který byl nucen pro nás poslat správce kempu s mikrobusem), popovídali si s námi a na závěr si s námi ještě přiťukli skleničkou místního šampaňského!
Červenec byl pro mě řetízkem nových vjemů, mozaikou poskládanou z mnoha obrazů, mixem úžasných zážitků a jedinečné atmosféry, leckdy školou o překonání sebe sama a vyřešení problematických situací, možností poznat spoustu skvělých lidí a jinou kulturu. Protože to je to, oč tu běží: na svých cestách si vždy uvědomím, že jeden z důvodů, proč se tak vášnivě ráda pouštím do dosud neznámých vod jiných kultur, je nejen ujišťování o vlastní kulturní identitě, ale také ta nejinteraktivnější výuka o toleranci, jakou si dokážete představit. Nechat na sebe působit cizí prostředí… a působit na něj: nebyli jsme to totiž pouze my, kdo byl obohacen o nové poznatky – během celé doby pobytu jsem se systematicky snažila rozšířovat francouzské povědomí o České republice (která mimochodem nesousedí s Ruskem ani Rumunskem, již dávno se nejmenuje Československo a český jazyk není ve stejné jazykové skupině jako angličtina:-). Svou roli pro nás hrál i národnostní mix v kempu (o francouzsko-polsko-marocké frontě na záchod se mi zdálo ještě po návratu domů) a já musím říci, že ona kulturní výměna informací pro mě znamenala spolu se všemi ostatními dojmy z Francie největší zkušenost tohoto léta!
Rubrika to je nepravidelná, někdy častá, jindy méně a stejně tak nestálá bude i délka samotného textu. Přesto doufáme, že se Vám budou články líbit. Brzy nashledanou ;-)