My, milovníci zkoušek

Znáte to. Na začátku semestru si s nadějí v hlase slibujete, že se na to tak sprostě nevykašlete, jako minule, kdy jste mlátili hlavou o zeď, že se Vám nechce, že už nemůžete, a, to hlavně, jestli Vám tyhle nervy za to stojí! Teď to bude lepší!  Ráda bych věděla, jestli náhodou není nějaký fyzikální zákon, že semestr uteče jako voda v řece v období povodní, ale za to zkouškové se táhne jako žvýkačka.

Netuším, jestli jsem jediná, kdo po zkoušce rychle vylije vědomosti do pomyslného kanálu a tím je pro něj předmět uzavřen. Netuším ani, zda jsem jediná, kdo najednou, když před sebou má vidinu učení, musí nutně udělat sto padesát jiných věcí. Nejsou důležitější, pochopitelně že ne, ale najednou Vám přijdou tak urgentní, že nesplnit je, určitě byste z toho studia nic neměli. To se ví. Zkouškové je velmi dobrým pomocníkem v nechuti uklízet. Je to potvrzeno nejen mnou, ale dokonce o tom kdosi nazpíval i zkouškovou hymnu všech, kteří jsou na stejné vlně. Zpívá se v ní mimojiné: „Ve zkouškovém období uklízím celý byt, i když nesnáším úklid, je to lepší než se učit.“ A to je přesně ono. Najednou se se zájmem díváte na Komisaře Rexe, ačkoliv za normálních okolností by Vám byl nějaký policejní pes i s jeho houskou se salámem zcela ukradený. A když už tedy jste se dodívali na Rexe, ještě kouknete na to, co hraje na dalším programu, ale pak! Pak už se opravdu začnete učit. Jenže co se dá dělat, hraje Krok za krokem a to jste se ještě za mlada, kdy zkouškové bylo cizím slovem, dívali tak rádi! Taková chvilka nikoho přece nezabije. A když už jsme u toho, ještě se jdete najíst. Uklidíte si stůl (kdo se má v takovém nepořádku učit, sakra!) a je osm večer a z Vašeho plánu v kalendáři UČIT SE zbudou jen střípky a pár přečtených papírů nebo list vypočítaných příkladů (co z toho, že jste měli na dnešek naplánovaný minimálně pětinásobek)

Učení někdy bolí. A přemluvit se do něj stojí mnohdy větší námahu, než zvednout těžké činky ve fitness centru. V průběhu zkouškového období sebe několikrát nebo dokonce soustavně káráte za to, že jste tehdy místo přednášky šli s kamarády na pivo nebo do blízké kavárny na výborné latté a teď při čtení výcucu odkudsi z internetu jen žasnete, co tím chtěl básník říct. Káráte sami sebe, že jste začali s přípravou tak pozdě a teď si to sotva dočítáte ještě cestou v tramvaji. Kdo by to někdy nezažil.

A kdo by se alespoň jednou nepřistihl, že říká něco o tom, jak příště … příště to bude jiné a začne konečně doopravdy studovat, jak se sluší a patří. Tak si na to pojďme plácnout!

Redakce