Dhodup Wangchen: Nechme strach za námi

Pár desítek lidí napjatě sleduje plátno, které se vzdouvá ve větru. Starý muž před kamerou právě mluví o olympiádě: „Opravdu nevím, co si o těchto olympijských hrách mám myslet. Číňanům vůbec nevěřím. Ani trochu.“

Stojíme před čínskou ambasádou, je začátek března a rtuť teploměru se pohybuje pod nulou. I přes to se zde shromáždilo poměrně dost lidí. Publikum je různorodé, od angažovaných studentů až po matky s dětmi. Někteří z nich mávají tibetskými vlajkami.

Tohle shromáždění není první, podobné akce se 10. března, v den výročí Tibetského národního povstání, konaly už v uplynulých letech. Například loni se před čínskou ambasádou podepisovala petice pro premiéra České republiky. Manifestace se letos uskutečnily i v dalších městech, například v Brně nebo v Jihlavě. Dnešní večer je přece jen něčím výjimečný. Už tím, že se na veřejném prostranství promítá v Číně zakázaný film.

Samotný dokument má velmi jednoduchou stopáž. Na začátku jej Dondup Wangchen uvede, pak následují výpovědi jednotlivých lidí. Mluví o olympiádě, o ekonomické situaci, o vzdělání a kultuře, a konečně o náboženství a svém vztahu k dalajlámovi. Nezazní příliš optimistických názorů.

Pozitivní je, že Tibeťané chtějí o svých problémech říct světu.

„Chtěli být natáčeni. Vždy jsem žádal o svolení natáčet a vysvětloval jim, že nemusí ukazovat svou tvář. Někteří říkali, že musíme v každém případě ukázat jejich tvář, protože jinak by pro ně nemělo smysl mluvit,“ popisuje Wangchen vznik dokumentu.  Právě proto se film jmenuje příznačně Leaving Fear Behind.

Historie, současnost a co dál?

Tibet je historickým územím na Tibetské náhorní plošině. Stát se starobylou královskou tradicí se v roce 1913 po pádu čínské mandžuské dynastie osamostatnil. Přítrž suverenitě učinil nástup komunistů v Číně, kteří v roce 1950 napochodovali do Tibetu a vojensky ho anektovali. Tibet je pro Peking strategickým územím, je nárazníkovým pásmem mezi Čínou a Indií. V roce 1959 vyvrcholily protičínské nálady vlnou nepokojů, tzv. Tibetským národním povstáním. To však bylo krvavě potlačeno a mladý dalajláma uprchl do indického exilu. Těžkou ránu zasadila tibetské kultuře kulturní revoluce, kdy byly hromadně páleny knihy a zavírány kláštery. Jisté uvolnění přišlo po roce 1978, ovšem situace na poli lidských práv byla nadále tristní.

Podle Amnesty International a International Campaing for Tibet (ICT) čínské úřady po protestech z roku 2008 ještě přitvrdily, jsou mnohem systematičtější v umlčování místního disentu. Podle AI se objevují případy mučení a mizení lidí. Podle oficiálních statistik byl loni v březnu nejasný osud přibližně 1200 lidí. Skutečné číslo ovšem může být ještě vyšší.

Loni v lednu proběhla také velmi zajímavá diskuze pod hlavičkou nadace Forum 2000. Odborníci z různých oborů se v ní vyjadřovali k současným problémům Tibetu. Tibetolog L’ubomír Sklenka uvedl, že po demonstracích je situace v Tibetu pod dohledem čínských represivních orgánů. Se zajímavým náhledem přišel sinolog Martin Kříž. Čína podle něj neznamená pro Tibeťany jenom zlo, do určité míry pozvedla jejich životní úroveň. Číňané postavili v Tibetu železnici, nemocnice, vymýtily se dětské choroby. Nicméně je pravda, že toto rozdělení je nerovnoměrné. Vymoženosti se dostanou pouze k obyvatelům ve městech. Velká část etnických Tibeťanů žije v obrovské chudobě na venkově. Je smutným faktem, že až padesát procent tibetského venkovského obyvatelstva je negramotných. Sinolog Kříž také předvídá možné rozštěpení politické opozice na větev umírněnější, reprezentovanou dalajlámou, a větev radikální, ve které budou převážně mladí Tibeťané.

Nový náhled přináší Ota Bureš, student čínštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci, který se této problematice dlouhodobě věnuje. Říká, že stav lidských práv se po olympiádě ještě zhoršil, protože Tibet přestal být medializován a zájem humanitaristů se obrátil jinam. Údajně se také podařilo v Tibeťanech vzbudit naděje, které byly o to tvrději potrestány. Dále uvádí to, že ze strany Západu není snaha Tibetu politicky pomoct, protože ekonomické vazby s Čínou jsou příliš silné. Jako příklad nám může posloužit Google, který cenzuruje čínskou verzi svého vyhledávače. Dále tvrdí, že někteří politici zneužívají toto téma k získání lepší image, aniž by se o osud domorodých obyvatel skutečně zajímali.

Nejnovější informace přináší opět ITC. Referuje o tom, že se před letošním 10. březnem zostřily bezpečnostní opatření, zatčeno bylo na čtyři sta osob. Dalajláma ve svém tradičním projevu ocenil čínské disidenty, kteří soucítí s Tibetem.

Vylez, komunisto!

Vraťme se zpátky před ambasádu. Během filmu se sbírají podpisy pod petici za propuštění uvězněného dokumentaristy. Na závěr ji organizátoři plánují předat Číňanům. Dav se shromáždí u brány, kterou hlídají policisté. Číňané na klepání a zvonění nereagují, v klidu je nechává i pískot a skandování „svobodu Tibetu“. Z davu se ozve výkřik:“ Vylez, komunisto!“ Ambasáda je ztemnělá, vypadá mrtvě, i když jedna z organizátorek přesvědčuje, že uvnitř jsou úředníci.

Když nakonec nikdo nepřichází, nacpou petici do schránky. Stejně jako loni.

Výkladní skříň porušování lidských práv

Mohli bychom polemizovat o tom, jestli tento večer skutečně povede k propuštění Wangchena nebo jestli podobné demonstrace obměkčí srdce čínských papalášů. Je velmi pravděpodobné, že se podobně jako dnes budou tvářit, jako by se jich to netýkalo. Na webových stránkách Číny se ve článku cynicky nazvaném „50 let demokratických reforem v Tibetu“ můžeme dočíst, že Tibet je neoddělitelnou součástí Číny a tím, že ho Čína anektovala, mu vlastně pomohla.

Přes to však tento večer měl smysl. O problémech je potřeba mluvit, mlčení je největším zabijákem naděje. Tibet je pouze výkladní skříní porušování lidských práv, existují oblasti, které jsou méně atraktivní a přesto je zde situace stejná nebo ještě horší. Ota Bureš připomíná například muslimské Ujgury, kteří mají tu smůlu a nejsou reprezentování žádnou pophvězdou jako je dalajláma.  Ani tyto oblasti by neměly být opomíjeny.

„Mým cílem nebylo natočit slavný nebo zábavný film. Ten dokument je o kritické situaci Tibeťanů. Doufám, že se všichni o ně budou zajímat a budou je podporovat. To je má největší naděje,“ uzavírá dokument Dhondup Wangchen.

Celý film ke zhlédnutí zde:

http://www.amnesty.cz/verejne-akce/Zakazany-dokument-ke-dni-Tibetu/

Adéla Zicháčková