Písmem mojí přítelkyně

„Kdo nezažije hluboký zármutek, neví, co je opravdové štěstí.“
– citace z knihy, str. 90 –

Román „Písmem mojí přítelkyně“ je závěrečným dílem série „Jménem mojí sestry“ skvělé české autorky Barbory Linke, která dlouhodobě žije v Drážďanech. Celá série je neuvěřitelně krásná, emotivní a nádherně napsaná. Barča se touto sérií zařadila mezi moje oblíbené spisovatelky.

Jestli jsem si myslela, že první díl nemůžou ty následující překonat, hodně jsem se mýlila. To, co se mnou udělal díl třetí se dá jen velmi těžko popsat a je to i z toho důvodu, že se mě linka ze současnosti svým způsobem hodně dotýkala. Mám vlastní zkušenosti s popisovanými strastmi, které by neměla zažívat žádná žena.

V románu nás opět čekají dvě časové linky. Ta odehrávající se v současnosti, se týká čtyřicátnice Kamily, jenž se vzpamatovává z nedávného rozvodu a nezdaru počít dítě. Hledá sebe samu, utápí se ve vnitřní nejistotě a klade si nesmyslně za vinu selhání, které nemůže nikterak vědomě ovlivnit. Z pocitů zmaru a depresí jí pomáhá nejen nástup do nové práce, ale zejména zkoumání zděděných a přes osmdesát let starých deníků, které jí věnovala babička Ester. Deníky představují osobní zpověď mladinké Julie, která v něm popisuje své nejnitěrnější pocity a prožitky za dob německé okupace.

„Kdyby nebylo vzpomínek, člověk by nevěřil, že byl někdy šťastný.“
– citace z knihy, str. 90 –

Minulost se soustředí právě na dvacetiletou Julii, manželku Esterčina a Sonina bratra Jirky, kterému však osud nepřál, a ještě před vypuknutím těch nejhorších časů v průběhu války zemřel. Julie spolu se svou rodinou s židovskými kořeny začíná pociťovat útrapy spojené s nástupem okupantů s hákovými kříži na paži na československém území. Dlouho si zachovává pozitivní přístup k životu, nenechá si kazit náladu a v těžkých časech se těší z opravdových maličkostí, ačkoliv nedokáže pochopit narůstající zlobu a nenávist v lidech, se kterými se dříve zvesela zdravila. Drápy říšské orlice se postupně zařezávaly do těl židovského obyvatelstva hloub a hloub a ti se tak ze dne na den stávají lidmi druhé kategorie, lidmi bez práv, jejichž osudem má být vyčlenění na okraj společnosti. Čtenář pociťuje stupňující averzi vůči všemu židovskému, autorce se povedlo skvěle popsat veškeré emoce a pocity, i houstnoucí atmosféru utlačování, poroby a prachsprostého lidského chování. Chvílemi mi po těle běhal mráz, o to víc, když dnes už víme, jaký osud tyto chudáky postihl.

Když už i Julie viditelně ztrácí optimismus a s každým novým nesmyslným nařízením a omezením ze strany Říše je víc a víc skleslá, padly i na mne strach a úzkost zároveň. A pak dojde na to nejhorší…

„Kdysi jsem si myslela, že srdce, už jednou rozlámané na tisíce kousků, se nemůže znovu zlomit. Zmýlila jsem se.“
– citace z knihy, str. 237 –

Autorka této neuvěřitelně čtivé série vychází z osobních zážitků a vzpomínek prarodičů. Nikdy mě nepřestane děsit a udivovat, co je jeden člověk schopen provést druhému. A k tomuto uvědomění by měli dojít všichni, zejména v době, kdy ve světě opět den ode dne narůstá agrese…

Román vydalo nakladatelství Motto.

Denisa Šimíčková