Jako slon v porcelánu

Českou psychiatričku a spisovatelku Annu Moricovou jsme na knižních pultech prvně zaznamenali s titulem „Deníček psychiatričky“, který vyšel z jejího stejně pojmenovaného webového na platformě facebook. Nakladatelství Cosmopolis v roce 2024 přináší její již třetí knižní dítko s názvem „Jako slon v porcelánu“.

Román se nesmírně povedl. Příběh spojuje dvě hlavní hrdinky, lékárnici Adélu a Radanu.

Adéla se patlá ve vztahu, který ji totálně vysává veškerou energii, a navíc nedostává zpět to, co do něj vkládá. Jenže s názorem, že po třicítce někoho normálního najít nejde, je pak těžké pořízení. I když někdy je prostě nutné s někým strávit potřebný čas, abychom si uvědomili, co od života rozhodně nechceme. Díky bohu se na ni později usměje štěstí a potkává muže, který k ní perfektně sedí. Nicméně nikdy není všechno zalité sluncem. Kvalitní a láskyplný vztah může dlouhodobě fungovat pouze při absolutní otevřenosti a schopnosti dělat kompromisy.

„Randit po třicítce je jako hledat na smetišti co nejmíň rozbitou věc.“
– citace z knihy, str. 100 –

„Nejspíš je to docela vzácnost najít někoho, kdo je schopný kompromisů a opravdu myslí na druhého.“
– citace z knihy, str. 208 –

Radaně se z flirtu s učitelem narodí dítko. Ač se k tomu pan profesor staví jako chlap, jeho sukničkaření tím rozhodně nekončí. Rok od roku se jim manželství drolí pod rukama, víceméně hlavně pro sebestředné chování, kterého se Radaně od jejího milého dostává. Výjimkou není slovní ani fyzické napadání. Velkou roli v tom hraje i přemíra alkoholu. Tady jsem měla co dělat, abych Radanu pochopila, proč se svého muže stále drží jako klíště a nechá se jim ponižovat. Naštěstí se i jí dostává pomocné ruky, a to dokonce od člověka, od kterého by ji to ani ve snu nenapadlo. Každopádně to mělo za následek poměrně tragické rozhodnutí.

Jak se se vším hlavní hrdinky poperou? Můžu prozradit, že celý příběh končí happyendem. Bylo to moc příjemné čtení, které potěšilo mysl a pohladilo duši. Člověk se nad vztahy, které sám vede, zamyslí, zauvažuje nad tím, co by třeba stálo za změnu.

Román je primárně o partnerských vztazích, které však nikdy nebudou fungovat, když ze sebe budeme dělat něco, co nejsme, případně na někom lpět za každou cenu. Kniha je i o vztazích rodinných – nejen mezi dětmi a rodiči, ale i sourozenci. Kdy se to stane, že děti za své rodiče přebírají zodpovědnost? A je to tak správné? Dalším významným faktorem, který z knihy vyznívá, je síla, jež má upřímné odpuštění.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada.

Denisa Šimíčková