Orbity smrti: Nacistická „eutanázie“ a masové umírání psychiatrických pacientů v českých zemích, 1939-1945

„Silnější pokolení vypudí slabé, neboť touha po životě ve své poslední podobě vždy znovu rozbije všechna směšná pouta tzv. humanity, aby na její místo nechala nastoupit humanitu přírody ničící slabé, a tak bylo síle uvolněno místo.“
– citace z knihy, str. 77, slova Adolfa Hitlera –

Nesmírně drastické, avšak poučné čtení. Duševně a mentálně postižení lidé stáli vždy na okraji společnosti. Nechtění, méněcenní, izolovaní od zbytku zdravé populace. V minulosti se stávali snadným terčem k nejrůznějším pokusům na lidech, a to dokonce v zařízeních, která o tyto nemocné lidi měla především pečovat. Jenže doby, kdy se studium psychiky člověka teprve rodilo, jsou ty tam a není pádného důvodu, proč tito bezbranní lidé představovali první oběti odpudivé vyvražďovací mašinérie vzešlé z opravdových choroboplodných mozků samotného Hitlera a jeho oddané suity.

Ačkoliv bývá slovo eutanazie překládáno jako dobrá smrt, na představy a samotné činy nacistických zlosynů rozhodně nemůžeme nahlížet z žádného úhlu pohledu pozitivně. Nacistická ideologie mluvila o rasové hygieně (Rassenhygiene) jasně – nebylo zde místo pro jisté zdravé národnostní skupiny, natož pak pro nemocné tělesně či psychicky.

První kroky k vyvražďování postižených lidí na území nacistického Německa, započaly již v roce 1939 tajným programem nazvaným „Akce T4“. Samotné akci předcházelo nařízení ze srpna 1939 Říšského ministerstva vnitra, podle něhož porodní asistentky hlásily všechny nově narozené postižené či znetvořené děti. Od září 1939 byla pak Hitlerem sestavena komise „odborníků“, která na základě jednoduchých dotazníků rozhodovala o životě (nebo spíše smrti) dospělých „bezcenných“ jedinců vedených v péči psychiatrických léčeben, nemocnic a ústavů. Pacienti byli zabíjení různými druhy smrtících injekcí nebo zastřeleni, později pro ně byly zřízeny plynové komory. Celkem bylo v letech 1939 až 1945 zavražděno okolo 270 tisíc postižených.

Tato publikace má za cíl představit ve velmi kompaktní formě důvody a samotný proces provádění eutanázie psychiatrických pacientů v českých zemích v letech nacistické okupace. Pozornost soustředí především na počátek nacistického běsnění v rámci očisty árijského národa, ale také na rozdílný průběh eutanázie v tzv. Říšské župě Sudety a v protektorátu Čechy a Morava. Oběťmi se stali například i pacienti z opavského župního ústavu pro duševně nemocné, což byla část, která mě hodně zasáhla. Opava je mým rodným městem a ve zmiňované psychiatrické nemocnici skoro celý život pracovala moje maminka.

Nejbolestivější byla kapitola věnující se úmrtnosti pacientů, jež se soustředí na eutanázií páchanou na dětech a mladistvých. Šokující pro mne byla rovněž i poslední kapitola, která se věnuje (ne)vyšetřování pachatelů těchto obludných zločinů proti lidskosti v poválečné době. Absurdní a zavrženíhodné nic nedělání…

Text publikace je doplněn podrobným seznamem použité i doporučené literatury, bohatým poznámkovým aparátem pod čarou a množstvím dobových fotografií.

Publikaci je nutné si „dávkovat“, protože číst něco tak nehumánního na jeden zátah by bylo proti zdravému rozumu. Obdivuji autory knihy, že se ponořili do hlubokých vod tohoto nepěkného tématu. Patří jim velké díky za ohromný kus práce, která si zaslouží více pozornosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Denisa Šimíčková