Když slušní lidé páchají ohavné zločiny

„Většina z nás má občas chuť někoho zabít, ale dokážeme toto nutkání potlačit.“ – citace z knihy, str. 66 –

Mají postavení, moc, peníze, jsou ambiciózní, mnohdy pracovití do úmoru kostí, a přesto jim v životě „něco“ chybí. Některým stačí své děsivé představy přeměňovat do slov a psát o nich sálodlouhé romány, jiní příšernému nutkání podlehnou. A právě o nich pojednává dílo britské spisovatelky Carol Anne Davis s názvem „Zrůdy s lidskou tváří“, kterou vydalo nakladatelství Alpress.

Hasič, lékař, policista, duchovní, kriminalista, učitel. Ti všichni se dopustili zločinů. Ne ve smyslu zkorumpovaných veřejných činitelů. Je to mnohem horší. Spáchali vraždu nebo opakovaně extrémně zneužívali malé děti. Všichni tito emocionální narušení lidé v knize popisováni byli kariérně úspěšní, inteligentní a často po jejich boku stála šťastná manželka spolu s dětmi. I přesto však zjistili, že sledování obětí jim přináší vzrušení, kterému se nemohou dále vzpírat. Kéž by zůstali pouze u sledování…

Někteří vstoupili mezi duchovní, aby tím své choutky skryli, jiní využili svého vznosného a poctivého řemesla jako past na své oběti, další se neubránili strachu nebo žárlivosti, což jsou jedny z nejčastějších příčin spáchaných vražd.

Ač je předpoklad, že si všichni ze sadistických vrahů zasluhuje zemřít za mřížemi vězení, dva z nejmladších vrahů uvedených v této knize už vesele běhají na svobodě. Jiné naopak v brzké době čeká propuštění za dobré chování. Zaslouží si podle vás takoví sadističtí vrazi druhou šanci? Moje odpověď je jasná a odpověď rodin zavražděných rovněž.

V knize je nám představena více jak třicítka případů takovýchto šílenců (z toho osm je žen). Jiné označení pro ně nenacházím. Každého autorka detailně rozebírá a věnuje se jeho dětství, dospívání, dovídáme se o rodinných poměrech, ve kterých vyrůstal, o prvních láskách i manželstvích, a to z toho důvodu, ať si uděláme představu, s kým máme tu čest.

Tři případy, které mě naprosto odrovnaly, se týkaly porodní asistentky, která jedno dítě ukradla a druhé přímo vyřízla z dělohy matky, kterou tím zavraždila, a to vše jen kvůli milenci, který toužil po synovi, kterého mu ona sama nemohla dát. Případ byl zfilmován pod názvem Prázdná kolébka v roce 1993. Zle se mi udělalo z jednání biskupa, který za církev skrýval své příšerné chování k vlastní rodině – kruté ponižování, týraní ženy i čtyř dětí. Jako další se mnou otřásl případ pracovníka charity, kterého měli přátelé a sousedé velice rádi, avšak právě on zavraždil svou milou manželku a dvě děti, protože ho jejich společnost začala unavovat a rozhodl se začít nový život s milenkou.

Nejhorší na tom celém je, že ty mnohdy nejohavnější zločiny páchají tzv. „hluboce věřící“, jimž je víra v boha vším.

Samozřejmě, může někdy dojít ke zkratu, napadení v afektu, kdy se člověku zatemní mozek a není si svého jednání v tu chvíli vůbec vědom. Ale tito lidé vraždí ze zcela jiných důvodů. O to je jejich konání děsivější…

Denisa Šimíčková