Zhodnocení Colours of Ostrava 2015

Čtrnácté Coloursy jsou za námi. O tomto festivalu by šlo napsat opravdu hodně, proto bude článek trochu delší, přesto nebude úplně vyčerpávající. Předem je vhodné říci, že návštěvnost opět vzrostla, a to na neskutečných 43 700. V tom bych asi viděl jedinou slabinu z pohledu diváka. Před hlavním pódiem je místa dost, jenže některé menší scény nafukovací nejsou a při zajímavějších interpretech bych se nezlobil za trochu více místa. Dále, ať se vám to líbí nebo ne, už asi budou převažovat jen pozitivní dojmy. Co se týče organizace, tak opravdu není festivalu co vytknout. U vstupu jsem nezažil žádné zdlouhavé fronty, a to ani první den, kdy neopáskovaní návštěvníci museli chodit hlavním vchodem. To u festivalu těchto rozměrů nebývá zvykem. Určitě pomohlo i to, že vstupenku bylo možno vyměnit za pásku jak den před festivalem, přímo u areálu, tak  i na Festivalu v ulicích, který se konal přímo v centru Ostravy dva dny před Coloursy.

Popisovat samotný areál by bylo nošení dříví do lesa. Pro ty z vás, kteří nemají představu, je nejlepší shlédnout naše fotoreporty zveřejněné před pár dny, nebo prozkoumat web Dolní Oblasti Vítkovic www.dolnivitkovice.cz. Jelikož některé velké kapely nemohli fotit všichni, doporučuji shlédnout i oficiální fotogalerii na webu Colours www.colours.cz. Díky obrovským rozměrům areálu a jeho atraktivitě je míst k focení nespočet, proto bychom potřebovali ještě jednoho fotografa pouze na areál, jinak by nebyl čas fotit kapely.

Velikost areálu už jsem zmínil a nemá cenu vypisovat všechny aktivity, takže jen ve stručnosti. Kromě neskutečných osmi pódií s hudební produkcí zde byla například diskuzní scéna Reflexu, Cinestar stage pro filmové nadšence, Children´s stage, divadelní scéna apod. Mimo tyto scény bylo v areálu ještě několik zón od sponzorů s vlastním programem, různé diskotéky, taneční soutěže,… Za ty čtyři dny rozhodně není v silách jedince všechno oběhat. A to ani nemluvím o možných prohlídkách Dolní oblasti, které jsou pro návštěvníky colours zlevněné.

Dalšími prvky k hodnocení je kvalita stanového městečka či dostupnost spojů. To ale přenechám jiným, sám jsem chodíval z festivalu pěšky. Spokojen jsem byl také s nabídkou občerstvení. Mimo klasickou desítku a dvanáctku byla k mání i jedenáctka, potom pšeničné pivo, ovocná piva, birell, čepovaný cider atd. S nabídkou tvrdých drinků jsem se ale neseznámil. Těžko debatovat o ceně, to musí každý posoudit sám, ovšem nezlobil bych se, kdyby byla trošku nižší než 33kč za desítku a 38 za dvanáctku. Například při 30kč a 35kč by se to určitě lépe počítalo.  Ohledně jídla už opravdu není co kritizovat. Stánků bylo opravdu přehršel, včetně takových vychytávek jako alko zmrzlina. Oceňuji taky velký počet vegetariánských a veganských stánků. V Radegast pubu, což je zděná budova, bylo taky možno si dát české klasiky jako moravský vrabec a posedět trochu civilizovaně u normálních stolů a židlí s možností si dát vevnitř i pivo ve skle.

Teď už k samotným kapelám. Pro mne Colours dávno není o velkých hvězdách a tlačenicích v první řadě. Nelze se o nich nezmínit, proto začnu hned u té největší, která vystoupila hned první den, a to Björk. Jelikož jsem se nemohl rozkouskovat, a jak už jsem řekl, důležitější jsou pro mě menší scény a objevování neznámých kapel, tak některé dojmy budou zprostředkované. Třeba jako u zmiňované Björk. Úmyslně jsem se potuloval jinde, protože vím, že její hudba jde úplně mimo mě. Ostatní návštěvníci, kteří znají její jeden či dva hity odněkud z rádia nebo televize, podle zaslechnutých reakcí asi taky nebyli moc nadšení. Své fanoušky a fanynky zpěvačka uspokojila dokonale, o což šlo především. Začalo se několika písněmi z nové desky a poté následoval průřez celou kariérou, přičemž nejvíce písní zaznělo z desek Homogenic a Post. Mezi písněmi se zpěvačka nevykecávala a spokojila se s naučeným „děkuji“. Což asi moc nevadilo. Na panáčkování na pódiu a rozjařenou komunikaci s publikem tady byly jiné kapely. V bílých šatech od návrháře Alexandra Wanga a s maskou vyrobenou z bílých stahovacích pásek odzpívala Björk celý koncert, který se odehrával, stejně jako týden před tím, na slovenské pohodě na přelomu dne a noci při západu slunce, jak si zpěvačka přála.

Pro mne byl první den Colours rozjuchaným opáčkem výborných kapel z Festivalu v ulicích. Nejdříve se na Fresh scéně objevili nizozemští Bazzookas. Jak neposlouchám ska, tak tato osmičlenná banda mě absolutně rozsekala, stejně jako na zmiňovaném festivalu v ulicích o den dříve. Kdo neviděl, neuvěří, jaké taneční kreace se dají dělat s pozounem a při tom nezapomínat, že se na něj taky někdy musí hrát. Celá kapela si set náramně užívala, zpěvák si odkočil zazpívat i mezi diváky. Když jsme u těch zpěváků, tak ještě energičtěji působil jeden z české skupiny Hanba o něco později na Full Moon stage. Takové nasazení se opravdu jen tak nevidí a bylo znát, že Banán do svého vystoupení dává opravdu vše a po každém songu je to na něm poznat. Ale já, ještě pln energie, jsem taky měl co dělat, abych vše stíhal, proto jsem se musel ihned přemístit zpět na Fresh stage, kde byla další kapela z Festivalu v ulicích, a to američtí buskeři Too Many Zooz. Na Festivalu v ulicích kolem nich byl hlouček lidí, protože se objevili na předem nezveřejněném místě, takže bylo možno zažít atmosféru jejich koncertů v newyorském metru. Ovšem na Colours byl málem problém se dostat pódiu na dohled. Nevěřili byste, kolik našlápnuté hudby do vás dokáže jeden trumpetista, jeden saxofonista a týpek s bubnem během hodiny naložit. Pro zklidnění zahrál po koncertě na vedlejší scéně Vladimír Mišík, kterého snad není nutno představovat. Jen škoda že už není v moc dobrém zdravotním stavu, celý koncert musel odsedět a dvakrát si odskočil dozadu. Mezitím kapela zahrála jednu instrumentálku a song zpívaný kytaristou. Ale i tak to byl zážitek a jeden z mých velkých restů, protože pana Mišíka mám hodně v oblibě, především proto, že se podílel na podle mě zásadním a nikdy nepřekonaném českém rockovém albu Kuře v Hodinkách. Pak už ale v Drive stage nastupovali The Crooked Fiddle Band, které jsem rovněž viděl o dva dny dříve, tak jsem se spokojil jen s pár fotkami, protože jsem dostal echo, že na Mittal stage se děje něco zajímavého. A ono se opravdu dělo. Jméno Roni Size Reprazent mi nic neříkalo, ale teď už vím, že Roni a jeho banda hrajou parádní živý drum’n’bass, což jejich rapper, Dynamite MC, neváhal několikrát během koncertu zopakovat. Navíc zpěvačka Onalee měla parádní přiléhavý obleček, takže bylo i na co koukat. Nakonec vystoupil na hlavní scéně Caribou s kapelou a ukázal, jak se dělá parádní živá elektronika, která ovšem nemusí být nutně extra taneční a může být líbivá.

Druhý den mě nakopli Dirty Blondes svým energickým punkrokem v čele se zpěvačkou Danou, aby mě hned vedle na hlavním pódiu uklidnili polští Warsaw Village Band, kteří mě svým folkem nějak nenadchli, a tak jsem vyrazil hledat talenty na menší pódia. A povedlo se. Slovenští La3no Cubano jsou veselá banda, která dokáže pozvednout náladu. Další kapelou vystupující na stejném pódiu byla Black Strobe – pro mě jeden z nej koncertů festivalu (i když těch nej bylo vlastně hodně). Synťáky, kytary, rokenrol, charismatický, i když trochu ulízaný zpěvák mající styl. Vlastně celá kapela byla oblíknutá jaksi ležérně formálně… prostě tohle vystoupení mělo šmrnc. Stejně jako pro většinu návštěvníků i vystoupení Kasabian na hlavním pódiu. Z mnoha stran jsem slyšel zvěsti o nejlepším a nejprofesiálnějším vystoupení na Colours. Ovšem osobně bych byl stejně raději za Franz Ferdinant, proto mě nekamenujte, ale vyšťavený z toho všeho běhání a focení jsem se po pár písních odsunul kamsi do zadní zóny dát si ten den již druhý kebab. To jen proto, abych nabil energii na ze strany mých přátel hodně hypované The Cinematic Orchestra. Vystoupení mě nějak nenadchlo, proto mě čekala cesta zpět do zadní zóny na neméně opěvované Swans. Tyto amíky jsem ovšem ani já ani mí dva spolusedící z řad přátel nevydrželi poslouchat déle než pár songů. Tohle vystoupení bylo vyloženě pro fanoušky kapely a neznalí kolemjdoucí museli být nemile překvapeni z tohoto monotónního hlučného čehosi. Šlo to opravdu mimo mě a 105 minut trvající set bych asi nevydržel. Naštěstí to stejně jako den před tím zachránilo parádní elektro na hlavním pódiu pod názvem Klangkarusell, oproti Caribou hrající víc na taneční notu.

Další den jsem začal na české scéně srandisty pod názvem Vasilův Rubáš. Jeden člen zpívající a valící do bonga, druhý rovněž zpívající a ovládající harmoniku či kytaru. Vtipné texty samozřejmostí. Taková úspornější sestava úspěchu. Bylo to vtipné a veselé. Ideální začátek nového festivalového dne. První kapela na hlavním pódiu taky hrála na hodně veselou notu. Palenke Soultribe byli prvních několik písní super, ale pak jejich electro afro funk, nebo jak to nazývají, začal trochu nudit. Aby nebylo toho veselí moc, tak DIV I DED mě schladili svým shoegazem. Na můj vkus až moc nezajímavá a trochu nudná hudba. To se ovšem nedá říci o Gagarin, kteří se objevili na letošní nové electro scéně. Zpěvák, uřvaný magor (myšleno v dobrém), se svými kreacemi strhl nejednoho posluchače a na malém prostoru se rozjel slušný kotel. Tohle electro-screamo mě fakt baví. Stejně jako Kill the Dandies, kteří to hráli jak vzhledem, tak hudebním stylem víc na retro vlnu. Velký podíl na tom má i charismatická zpěvačka, hrající i na jakýsi vintage synťák, k lidem nezvykle otočený bokem. Následovala jedna z kapel, na kterou jsem se těšil nejvíc, ovšem žádný zázrak se nekonal. Rudimental naživo byla prostě jen kombinace lehčího drumbassu s popem, diskem a jánevímčímještě. Vše se tak jen protáhlo v čekání na jeden hit, který samozřejmě zazněl až na konci. Ovšem počet muzikantů na scéně a jejich profesionalitu musím určitě ocenit. V kontrastu k tomu Danger byl na vedlejším pódiu sám, ale rozpoutal mnohem větší nadšení, myslím, že nejen ve mně. Tento frantík by za svým DJským stolkem rozpumpoval i mrtvolu. Takhle parádní electro už jsem dlouho neslyšel, navíc ta světla a černá maska se svítícíma očima, kterou Danger nikdy nesundá… paráda. Následoval přesun na Full Moon stage kde už se chystali Schwarzprior, nebo-li SWPR, jak si hoši začali zkráceně říkat. Toto ostravsko-pražské dark-electro seskupení poslední dobou celkem jede, takže nebylo na škodu si je zas poslechnout a v případě SWPR i shlédnout naživo. Protože na rozdíl od ostatních spolků mají na pódiu i VJe, takže bylo jasné že projekce bude řádně našlápnutá. Po cestě domů jsem ještě shlédl část koncertu Clean Bandit. Žádný zázrak se ale nekonal. Znělo to jako by se střetli Spice Girls s Black Eyed Peas a do toho sem tam někdo zahrál na housle nebo na čelo. Ale jako taková klidnejší diskoška na cestu domů to stačilo.

Neděli odstartovali na hlavním pódiu Sto zvířat, které také není nutno představovat. Tahle banda slaví už úctyhodných 25let a skačko jim šlape jak zamlada. Další kapelou na hlavním pódiu byli kytarové duo Rodrigo Y Gabriela. Ačkoli ohlas měli celkem velký, mě moc neoslovili. Připadalo mi to jako Appocalyptika na dvě kytary. Raději jsem se odklidil jinam. Bylo třeba načerpat energii na další doporučené vystoupení od někoho z přátel a vyplatilo se. The Mispers předvedli jedno z nejlepších vystoupení. Netušil jsem, že mě může nadchnout nějaká pro mě vůbec neznámá britská kapela hrající jakýsi indie rock s houslema. Na to, že mají venku jen 2 EPčka a fungují poměrně krátce, předvedli parádní šou. O těchto klucích a slečně ještě určitě uslyšíme. Z dalších zajímavých kapel stojí za to zmínit islandské Vök, jejichž atmosferická elektronika s kytarou a saxofonem se celkem dobře poslouchala, i když to není úplně můj styl. Finále festivalu pak patřilo dvěma výborným vystoupením. Nejdříve Electro Deluxe na Drive stage kteří předvedli parádní funk-jazzový nášup. A jejichž frontman je opravdový šoumen, až bych mu za to dal nějaký titul před jméno. Ještě před závěrečným koncertem jsem si odskočil, bohužel jen na malinkou chvíli, na The Soft Moon, které bych si doma asi nepustil, ale na pódiu to vypadalo na slušný zážitek. Možná že na ně příště zajdu. Ovšem Mika je Mika, a jak se říká, to nejlepší nakonec. Vystoupení Miky prostě nemělo chybu. Nedokážu si představit lepší zakončení festivalu. Ne nadarmo už několik let říkám, že ten kluk by měl vystupovat s Queenama. To by pak byl koncert snů.

Zdeněk Hellebrand