Dítě číslo 44

Lev Děmidov je válečný hrdina, jeho svědomitá práce pro sovětskou tajnou policii mu zajistila postavení, dobré bydlení pro sebe i pro rodiče a krásnou ženu. Nikdo si ale nemůže být ničím jistý, Děmidov odmítne udat svou ženu a je státní mocí ze dne na den degradován a poslán do vyhnanství. Zde narazí na vraždu, která se podobá jinému případu, označenému za nehodu. S kariérou a životem na padrť začne hledat sériového vraha. Ovšem ve stalinistickém Sovětském svazu v 50. letech něco jako vražda oficiálně neexistuje, musí proto pátrat na vlastní pěst a tajně proti vůli režimu. Jak vyšetřování pokračuje, rozsah rituálních vražd dostává strašlivé rozměry. Přestože jakákoliv pomoc hrozí zatčením, získá nečekaného spojence. Smyčka se postupně utahuje jak kolem vraha, tak kolem hlavních hrdinů. (Bontonfilm CZ)

Jedná se o filmovou adaptaci knihy T. R. Smithe Dítě číslo 44, která vyšla i v češtině. Lev (Leo) Děmidov (Tom Hardy) zakončil své působení ve II. světové válce vztyčením sovětské vlajky na německém Říšském sněmu, společně se spolubojovníkem Alexejem Andrejevem (Fares Fares). Oba váleční hrdinové se po válce stanou svědomitými a poslušnými pracovníky bezpečnostní služby MGB, předchůdkyně známější KGB, pozdější FSK a dnešní FSB. Oba vedou spokojený rodinný život. Leova manželka Raisa (Noomi Rapace) je učitelkou na základní škole, kde vychovává děti v lásce ke komunistickému režimu. Leova kolegu Alexeje potká neštěstí v podobě smrti syna Jory (Zdeněk Bařinka). Smrt je oficiálně pokládána za nehodu – sražení vlakem, čemuž ovšem neodpovídají Jorova bodná a řezná zranění. Nicméně pitevní protokol a další dokumenty okolo jeho smrti jsou přísně tajné a je velmi těžké se k nim dostat, natož je jakkoli použít. V tehdejším Stalinově režimu totiž něco jako vražda nebylo přípustné, protože „v ráji se nevraždí“.

Leo se na rozdíl od Alexeje nebojí pátrat po možném vrahovi a netají se tím. To mu vynese „zkoušku“ v podobě úkolu vyšetřovat svou ženu jako špiónku a udat ji příslušným orgánům. To ovšem Leo odmítne, což způsobí jeho převelení z Moskvy do milice (místní policie) malého města Volsk, kam se musí přestěhovat i s rodinou. Zde se ale opět setká se záhadnými vraždami chlapců, jejichž smrt je oficiálně pokládána za nehodu – opět sražení vlakem. S přibývajícími „nehodami“ je jasné, že se jedná o práci sériového vraha. Do pátrání se mu podaří zapojit i jeho nadřízeného – generála Michaila Něstěrova (Gary Oldman). Důkazy a četnost vražd je nakonec nasměrují k určitému městu, závodu i osobě. Otázkou zůstává, jestli chytí a usvědčí vraha dřív, než na ně dopadne tvrdá pěst MGB…

Film se odehrává v letech 1952 / 53. Navození totalitní atmosféry ve stalinském Sovětském Svazu je opravdu působivé. Nikdo si není jistý ničím, každý může zradit a udat každého. Ve všeobecné šedi vynikají jen barvy výložek uniforem a krev obětí. Nikdo se neodváží o ničem pochybovat, krutost je považována za sílu, šlechetnost za slabost. Herecké výkony jsou vynikající. Takto jsme úspěšně udržováni v napětí první polovinu filmu. Jak ale dojde na mód „detektivka“, něco se zadrhne, přicházejí nelogičnosti a neuvěřitelné náhody. V Leově novém působišti, které je vzdálené od Moskvy asi 1000 kilometrů, dochází k nápadně podobným nehodám / vraždám, jako byla ta, při které zahynul Alexejův syn. Když Leo s manželkou cestují pátrat do Rostova na Donu (1000 km od Volska a dalších 1000 km od Moskvy…), kde je podobných událostí nejvíce, narazí na kontrolu dokladů. Jako zázrakem odhadne Leova žena Raisa, že jeden z kontrolujících vojáků je negramotný, což je zachrání. V komunistickém ráji se sice nevraždí, ale generál Něstěrov vypátral, že u každé vraždy chlapce byl usvědčen a odsouzen (pokaždé jiný) pachatel. Generál Něstěrov je velitelem místní policie. Nedozvíme se, proč dělá takovou práci s tak vysokou hodností. Podle nárameníků by ovšem měl být „jen“ plukovník. Ale – jsme v SSSR, tak asi musí jít logika stranou, že?

V první polovině se odehrává děj v Moskvě, vše bylo natočeno v Praze. Mně, jako rodilého Pražáka, vždy trochu nadzvedlo, když jsem zahlédl ulice, kde znám každý dům. Ale budiž. Je to můj problém a nás pár místních. Také mě zarazilo množství aut českých značek z té doby, které ještě pamatuji z dětství z pražských ulic. Namátkou – Škoda 1200 Sedan, Tatra T600 Tatraplan, Tatra 57B, myslím, že i nějaká Praga tam byla. Ale byla tam i GAZ M20 Poběda a jakýsi mě neznámý luxusnější ZIL. Na můj dotaz na tiskovce k filmu jsem dostal odpověď ve smyslu „budget“, „kompromis“, „imaginace diváka“ a „Casino Royale taky netočili v Monte Carlu“. Inu, je vidět, kam světová kinematografie spěje. Vše ve druhé polovině filmu probíhá většinou buď v rozbahněném lese, nebo v šedivém depresivně vyhlížejícím Volsku (točeno v železárnách Králův Dvůr u Berouna), což sice skvěle navozuje depresivní atmosféru, ale oko nemá na čem spočinout.

Přiznám se, že i při všech nelogičnostech a trochu kostrbatější druhé polovině snímek přesto udržel moji pozornost, což bylo jistě způsobeno také kvalitním výkonem kvalitních herců. Trochu komicky a nepřípadně působila u všech postav v původním znění angličtina se silným ruským přízvukem. Lépe by bylo, kdyby občas použili nějaké to ruské, všeobecně známé slovo, když už.

Pro zajímavost bych ještě dodal, že film je v Ruské federaci zakázán pro údajné znevažování a zkreslování úlohy Rudé armády ve II. světové válce. To způsobila zřejmě scéna vyvěšování sovětské vlajky na Berlínský Reichstag, kde jednomu z vojáků (Alexej) bylo řečeno, že s těmi mnoha hodinkami na jeho ruce by to nevypadalo dobře. Vlajku proto vyvěsil Leo. Na tom ale není nic tak zlého, ani nepravdivého. Já vím od svých rodičů, že první ruská věta, kterou tady všichni od května 1945 znali, byla: „Davaj časy!“ Takže když se Alexej diví: „Co je špatného na německých hodinkách?“, je to vlastně velmi umírněné. Neboť rusové se často chovali i v bývalém protektorátu, jako na dobytém území. O tom vyprávěla například moje prababička, na jejíž zahradě Rusové sklidili třešně tak, že porazili stromy, po kterých zbyly pahýly ve výšce asi jednoho metru. Ale to jsme už trochu jinde. Podle mého  názoru se ve filmu žádné znevažování ani zkreslování nekonalo. Jen v Rusku se toho mnoho nezměnilo – jakákoli odchylka od oficiálního výkladu čehokoli je prostě nežádoucí a čest Ruského / sovětského vojáka je nedotknutelná. Kniha, coby předloha, nemá být historickým dokumentem, je jen inspirována poměry ve stalinském SSSR kolem roku 1952 a případem sériového vraha a kanibala Čikatila, který působil v Rostovské oblasti až vletech 1978 – 1990. Zatčen roku 1990 a roku 1994 byl popraven.

V hodnocení jsem měl trochu dilema – v něčem mě film velmi zaujal (atmosféra, výkony herců), něčím mě tak trochu mátl (vyšetřování, ruský přízvuk všech). Pokud očekáváte detektivku, budete zklamáni již popsanými logickými nesrovnalostmi a nepříliš přehlednou druhou polovinou. Pokud se jen necháte unášet depresivním prostředím a tak trochu nesouvislým příběhem (jako já), budete na tom lépe, ale stěžejní dílo světové kinematografie neočekávejte. Na CSFD.CZ jsem tomu dal po delším váhání hodnocení  ***.

Dítě číslo 44 / Child 44
Drama / Thriller
USA / Česko / Velká Británie / Rumunsko, 2015, 137 min
Režie: Daniel Espinosa
Předloha: Tom Rob Smith (kniha)
Scénář: Richard Price
Kamera: Oliver Wood
Hudba: Jon Ekstrand
Hrají: Tom Hardy, Gary Oldman, Noomi Rapace, Jason Clarke, Joel Kinnaman, Fares Fares,
Vincent Cassel, Josef Altin, Paddy Considine, Nikolaj Lie Kaas, Ned Dennehy, Vlastina Svátková,
Zdeněk Bařinka, Jaromír Nosek, Jana Stryková, Petr Vaněk, Mark Lewis Jones, David Bowles,
Sonny Ashbourne Serkis, Charles Dance, Petra Navrátilová, Marie Jansová

Petr Vít

Jsem nyní nepracující důchodce, užívající si zbytku života, příležitostný webmaster, profesí správce IT, duší hudebník. Co mám rád, možná poznáte z mých recenzí...