Au revoir ceně míru

Tímto samozřejmě narážím na vztahy mezi lidem bílým a lidem černým na území rozlehlého státu. Absurdita skrytá v historii a pýcha Američanů se nikdy nesmířila se soužitím „nás“ a „těch druhých“. Je to jako dětská zaslepenost vůči pravidlům a typická věta „ale já tady byl dřív!“ vypovídá snad o celé jejich situaci. Najednou před tímto lidem stojí nový prezident, ten, který má kořeny v Africe. Který má stejnou rodinu jako je on sám, a který se tvrdě prokousával nahoru. Kdo ví, pro kolik Američanů to byla ostuda, avšak pro valnou většinu to znamenalo jediné: úlevu. Z rasového boje jsou unavení do jednoho, a teď, když je jeden z těch „druhých“ nejmocnějším mužem světa, Američané konečně začínají věřit ve světlejší zítřky.

Jeden po druhém přicházejí nápady na zlepšení kvality životů. Objevují se slova jako jsou svoboda, mír a žádné jaderné zbraně. V nové hlavě se rodí nový nápad a lidé skandují Obamovo jméno. Podle všeho to vypadá na skvělý začátek slibné kariéry. Zatímco se v Evropě uzavírají sázky na to, jak dlouho Barack ve své funkci vydrží, Američané se těší ze změny v politice. Avšak jaká je jeho historie? Co Obama udělal před zvolením do funkce prezidenta? Stály ty tři roky v Senátu za to? A nezačíná už teď obamománie vyprchávat? Kromě hlavního projevu roku 2004 k delegátům Demokratické strany nebyl na světě ani jeden důležitý zákon, který by nesl jeho jméno. Byl to však ambiciózní muž, který (i když byl barvou pleti jistě mírně znevýhodněn) se dostal do velebného postavení.

A už skoro rok v tomto postavení zůstává. Novinkou pro veškerý lid byla Nobelova cena míru. Ta, která je s pýchou předávána lidem, kteří něco dokázali, kteří mírumilovně krotili svět. Má si to zasloužit snad jen zázrak. A teď ji má Obama, který slibuje čistý svět bez jaderných zbraní. Má ji ten, který nasliboval. Dle mého názoru je největším problémem to, že pojem slova „mír“ je velice relativní. Každý si jej představuje jinak a nikdo nedokáže určit jeho přesnou definici. Mír existuje v mnoha podobách, co se však světového pohledu týče, mělo by to být hlavně zabraňování válek. A americký prezident? Ten hodlá poslat další tisíce vojáků do války v zemi Afghánistán. Tak proč? Bylo mu to opravdu uděleno jen proto, aby měl motivaci? Aby měl záminku, proč svou politiku dotáhnout do konce? Vidí snad některý z norského parlamentu do budoucnosti? To asi těžko. Kritika se valí ze všech stran. Kdyby byl snad Obama džentlman a odmítl by tuto cenu přijmout, mohlo by se o něm mluvit o jako opravdu velkém muži se skvělým charizma. On však neodmítl.

Je dost lidí, kteří by si tuto cenu zasloužili, a to mnohem více. V neposlední řadě náš bývalý prezident Václav Havel. Nebyl to snad on,kdo udělal v historii velký kus práce? Kdo nás konečně osvobodil ze spárů proradné komunistické éry? Ten, který byl několikrát za sebou zvolen prezidentem, zajistil členství v NATO, v EU,  přispíval v charitách a dostal mnohá ocenění. Teď se nejspíš pozastavíte stejně jako já. Ano, toto je mé pojetí pravdy. Neboť i pravda je relativní záležitostí.

Ať si říká kdo chce, co chce, až já uvidím činy a zásluhy, pak toto unáhlené udělení ceny míru také ocením. Do té doby, au revoir.

Redakce