23. Mesiac fotografie – fotografický svátek v Bratislavě

Začínám s výstavami v Domu umenia, který je jedním z hlavních center celého fotofestivalu. Výstava Vnitřní okruh v současné české fotografii nabízí výběr z žánru, který byl v naší zemi dlouho opomíjený a až v 90. letech se jím někteří fotografové pomalu začali zabývat. Mám na mysli osobní, někdy až intimní záznam vlastního života fotografa velmi subjektivní formou. Kurátor konceptu, Vladimír Birgus, sestavil zajímavý různorodý celek – některé soubory jsem již viděl vystavené jednotlivě, v rámci této výstavy však dostávají nový rozměr a dle mého názoru se čeští fotografové nemají ve světovém kontextu za co stydět.

Přecházím k jedné z nejrozsáhlejších výstav, která prezentuje vítězné snímky mezinárodní prestižní soutěže Sony World Photography Awards 2013. V rámci žánru reportážní fotografie se projevuje celosvětový trend odklonu od dokonalé technické kvality, nejlépe hodnocené jsou akční emotivní soubory s osobním vkladem autora. Nejsilnější stopu ve mě zanechávají snímky syrských povstalců v ruinách jednoho z měst, fotograf očividně při jejich vzniku riskoval život a výsledek rozhodně stojí za to. Zároveň však (například ve srovnání s vítěznými sériemi loňského Word Press Photo) nepůsobí negativně a z fotek je cítit naděje a víra v dobrý konec.

Tibor Huszár se svým souborem Pařížské portréty umělců z celého světa nezklamal má očekávání, bohužel se jedná o jeho poslední počin – Slovensko přišlo o skutečně velkou (nejen) fotografickou osobnost. Tibor uměl přirozeně zapadnout do jakéhokoliv prostředí a vytvořit vždy krásné nenucené fotografie s velkou hloubkou a nábojem. Mistr odešel, jeho dílo však naštěstí zůstane a bude plnit funkci němého svědectví našeho života pro příští generace. Mrzí mě jen, že v rámci letošního Mesiace fotografie nedostal větší prostor .  

Po relativně vážných tématech přichází šok. Jihokorejský „tančící“ fotograf Youngho Kang v Bratislavě vystavuje svůj koncept 99 Variací, kde pomocí autoportrétů v zrcadle ukazuje 99 podob svého já. Vůbec jsem nevěděl, co od výstavy čekat, a jsem naprosto nadšen. Z velkoformátových barevných tisků na mě hledí neuvěřitelné bytosti a já si opět uvědomuji, jak odlišná je asijská mentalita od té naší. Něco podobného by Evropan nevymyslel. Korunu všemu nasazuje „komerční“ zpracování fotek a surrealistické názvy, jako například „Liška s vlhkým ocasem“, „Pes, který střelil sokola“ nebo „Strom, který nikomu nevěří“. Před další výstavou si raději dávám pauzu na oběd a kávu, abych byl schopen neobvyklý vizuální zážitek zpracovat.

O výstavě Přirozeně Karla Nováka a Jocka Sturgese již bylo napsáno hodně a já musím chtě nechtě potvrdit mnohokrát opakovaný názor, že propojení těchto dvou autorů nebyl úplně šťastný nápad. Oba soubory se sice věnují tématu nudismu, pojetí Jocka Sturgese je však nepopiratelně kvalitnější a zobrazuje esteticky krásné inscenované scény, Karel Novák naopak prezentuje „obyčejné“ reportáže z nudistických pláží. Tím rozhodně nechci říct, že by si český autor nezasloužil veřejnou prezentaci svého díla, jako celek ve mě však výstava zanechává spíše rozpačitý dojem.

Opouštím Dom umenia a chvíli bloudím po centru, naštěstí brzy nacházím Michalskou ulici a v podzemní galerii Michalský dvor mě čeká výstava Řeč těla českého fotografa Vladimíra Židlického. Autor využívá médium fotografie nepříliš obvyklým způsobem – fotografie samotná je jen jakousi kostrou, fragmentem – výsledné dílo vzniká až následnými mechanickými zásahy do negativů. Židlický tak do fotografie přináší další rovinu a vytváří působivé emotivní umění na rozhraní žánrů. Dá se říci, že se mu povedlo zbořit bariéry mezi malbou a fotografií, tedy to, o co se pokoušelo nemálo výtvarných umělců 19. století. Soubor Řeč těla využívá snímky převážně ženských těl a dává možnost nahlédnout hluboko do intimních myšlenek autora. Už poněkolikáté se pozastavuji nad tím, jak je možné, že Vladimír Židlický je na západ od nás považován za jednoho z nejlepších světových fotografů a jeho fotografie najdeme například ve sbírkách pařížského Centre Pompidou, Museum of Fine Arts v Houstonu nebo Museum of Modern Art v New Yorku a San Franciscu, zatímco v Čechách a na Slovensku o něm slyšíme spíše výjimečně.

Ve čtyři odpoledne začíná vernisáž výstavy polské fotografky Julie Pirotte, zájem však není moc velký a ani její převážně dokumentární fotografie (vyjma historické hodnoty) příliš nenadchnou. V hlavě mi zůstal pouze skutečně silný portrét židovského děvčátka ve francouzském sběrném táboře za 2. sv. války.

U vernisáže slovinského autora Rajko Bizjaka již o malém zájmu nemůže být řeč. Do sálu slovinské ambasády, kde výstava probíhá, se hrne celkem slušný dav lidí. Asi všichni ví, proč to dělají – připravené občerstvení je přímo královské (dokumentační fotografii jsem bohužel nestihl pořídit) a vystavené fotografie jsou řekněme přinejmenším hodně neobvyklé. Na jedné ze stěn visí tři barevné velkoformátové tisky ze série „Hvězdný prach“, fotograf zde pomocí mikroskopických snímků různých částí lidského těla a jejich srovnáním s fotografiemi pořízené Hubbleovým teleskopem dokazuje to, co se můžeme dočíst už v Bibli. Tedy „Prach jsi a v prach se navrátíš.“ Na dalších zdech visí černobílé minimalistické studie nahých ženských těl a soubor „Květiny„. Až do shlédnutí této výstavy jsem si myslel, že nic šílenějšího než „Kvetiny slasti“ Mira Švolíka s tématem ženy provést nelze. Lze – Rajko Bizjak je toho zářným příkladem. Výstavu raději nebudu více komentovat – nerad bych se do lechtivých slov zamotal podobně jako překladatel na vernisáži. Musím uznat, že tak dobře jako tam jsem se už dlouho nezasmál.

Výstavu v Bulharském kulturném inštitútu jen rychle probíhám a raději se přesouvám k prezentaci vítězných souborů soutěže Frame 12 v galerii Artotéka. Po cestě se přidávám k jednomu z bratislavských kolegů, abych se vyhnul bloudění, cestu to v konečném důsledku spíše značně prodlužuje. Hrdý obyvatel města nám (tedy mně a jedné své pražsko-japonské kamarádce) totiž samozřejmě musí ukázat ty nejhezčí uličky v centru. Vernisáž tedy sice nestíháme, ale možná je to tak lepší – nedovedu si představit, jak se do prostor galerie mohlo nacpat tolik lidí a ještě si prohlédnout fotky. Největší dojem ve mně zanechává soubor To The Mountains Daniela Peschla, který znázorňuje severskou mytologii zasazenou do kontextu dnešní doby. Vynikající jsou také fotografie Michaely Čejkové. Její projekt Forestmades vznikal celý v Helsinkách a zobrazuje bizarní objekty slepené z předmětů, které autorka našla při svých procházkách lesem.

Pokud byste chtěli potkat skutečně hodně fotografů na jednom místě, mohu vám doporučit OFF_Festival. Tato prezentace nových nadějných fotografů probíhá v Bratislavě souběžně s Mesiacem fotografie a v prostorách Pisztoryho paláce festival nabízí skutečně kvalitní platformu pro výstavy „svěžích“ umělců pracujících s médiem fotografie. Jeho letošním nosným tématem je Generace Y (někdy označována také jako Generation Next či iGen), tedy generace lidí narozených mezi roky 1979 a 2000. Postupně procházím všechny sály a musím uznat, že skutečně je na co se dívat. Všude jsou však nepříjemně hlučné davy lidí a nejen, že si výstavu nemohu řádně užít, bohužel si ani nemohu pohovořit s kamarády a kolegy, kterých tu nemálo potkávám.

Původně jsem plánoval v Bratislavě zůstat přes noc a projít si v sobotu zbytek výstav, cítím se však natolik vyčerpán, že raději odjíždím posledním večerním vlakem domů do Brna. Teď už jen doufám, že se mi podaří vyhradit si další čas ke druhé cestě do Bratislavy. A pokud ne, budu se celý rok těšit na další ročník!

Matouš Vinš

Jsem fotograf, publicista a muzikant na volné noze. Momentálně žiji v Brně, ale často cestuji po celém světě a čerpám inspiraci. Krom reportáží a koncertů fotím hlavně zakázkové portréty a akty, spolupracuji s Českými drahami a v rámci volné tvorby se věnuji pouliční fotografii a moderní architektuře.