Rozhovor s kapelou Spreading Dread

Co máte společného s léčebnou, kromě toho, že trpíte rozličnými duševními chorobami?

V létě roku 2006 v jedné takové psychiatrické léčebně pobýval náš kytarista Šimon, který se nechal dobrovolně hospitalizovat pro načerpání inspirace na album. Zde vznikaly první tóny pro kapelu Spreading Dread.

Popište mi, jakou chorobou teda každý z vás trpí.

Tak to ne, je to tajný recept na naši hudební tvorbu. Ale prozradíme, že jsme opravdu banda magorů, a být něco jinak, tak spolu nevydržíme ani minutu (smích).

Vaše album se jmenuje Sanatorium. Četla jsem poměrně hodně scénářů, jak k tomuto názvu došlo, ale hlavně, že to musel být asi pěkný bordel při natáčení. Máte nějaké speciální perličky a chuťovky?

Album jsme pojmenovali jednoduše Sanatorium, protože část tvorby vznikla v sanatoriu a koncepční textová složka se věnuje tomu, co léčení v takovémto zařízení předchází, dále polemizuje o vhodnosti metod při „léčbě“ pacientů a následném pochybování o možnostech nalezení vnější pomoci.

Při natáčení byl bordel taky nějakej, to je samozřejmost. Ale hlavně to byl skvělý zážitek a zkušenost, kluci ze Street Machine jsou pohodáři a v neposlední řadě se i krásně postarali o naše pohodlí. Měli jsme pár kroků od studia hospodu s výborným pivem, takže nám to délku natáčení prodloužilo, ale zato zpříjemnilo. Dokonce byla hospoda i hned ve studiu, naštěstí byla zavřená, jinak bychom tam byli ještě teď (smích). Chuťovka? Publikovatelná je např. ta, když Šimon v době natáčení onemocněl, tak nemohl do práce, nechal si tedy napsat neschopenku s adresou studia a odjel tam s horečkami nahrávat. Byl to na něj krásný pohled, pletené bačkory, tepláky až nad pupek, šátek na krku, červenej rypák, v jedný ruce kytaru a v druhý flašku slivovice na vypálení červa.

Ale jinak jste vlastně milí kluci, ne?

Spousta lidí si o nás myslí, že jsme parta nevychovanejch parchantů,  co umí jen hrát nějakej blbej metal, chlastat, hulit jointy a dělat bordel. Bohužel je to pravda. Né, teď vážně. Hrajeme pořádnej metal, chlastáme skvělý český pivo, hulíme jointy i bonga a terorizujem zabedněný moralisty.

Kam se kouknu, všude se na vás pěje samá chvála, jak je to možné?

Je to asi tím, že do toho jdeme na 100 % a jen tak se s něčím nespokojíme. Jak se nám jen trochu něco nezdá, hned to začneme řešit. A to jak při skládání skladeb (Šimonova práce), tak i v aktivitách kolem kapely, ať už jde o propagaci, image nebo komunikaci s fanoušky.

Ačkoliv jste se dali do kupy už v roce 2006, tak album vyšlo až 2012, proč až tak pozdě?

Trvalo pár let, než se sešly všechny okolnosti pro nahrání – sestava kapely, finance na studio a taky se ještě na poslední chvíli dodělával finální text.

Natáčení klipu mělo údajně lehčí komplikace, například policii. Co se vlastně přesně stalo?

Natáčení klipu byla jedna velká jízda plná srandy, ale i vypjatých situací. Natáčeli jsme bez jakýchkoliv povolení atd. Měli jsme scénář, podle kterého jsme se řídili, ale spousta byla spontánní, například ta zmiňovaná policie na nás přijela čtyřikrát. Ale nejlepší bylo, když jsme natáčeli scénu na železničním mostě na Výtoni. Tam zničehonic přijela stará lokomotiva a z ní vyskákali čtyři policajti. Všichni jsme čuměli, co se děje. To jsme fakt nečekali. Dalo nám docela práci jim vysvětlit, že nejsme nějaký teroristi ani sebevrazi. Nakonec se nám to podařilo, a to i bez pokuty. Tak jsme mohli jít s klidem a úsměvem na tváři točit další scénu…

Mastering alba měl na práci legendární Miloš Dodo Doležal. Kdo z vás ho k této špatnosti uhnal? Jak k této spolupráci vůbec došlo?

Tento impulz přišel od Honzy Fuky při nahrávání alba. Ten se s Dodem zná a napadlo ho, že by jeho mastering mohl naší nahrávce prospět. Obě strany byly pro, a tak jsme pak mohli vybírat z masteringu od Doda a ze StreetSound. Dodo nakonec vyhrál.

Album Sanatorium jste vydali vlastním nákladem a zdobí ho povedené malůvky Šimona Kotrče. Jak na tom bude nové album? Můžeme opět očekávat podobně vyvedený booklet a kdo ho bude vydávat tentokráte?

Postava, která propojuje celý příběh, není přímo Šimon. Je to fiktivní osoba vystavěná na zážitcích nás všech, převažují ale Šimonovy staré časy z Varů a psychedelické výpravy druhého kytaristy Fugy, který to vše sepsal do výsledného příběhu.

S novým albem to vypadá tak, že booklet nám vytvoří Isis design studio, designéři našich webových stránek. Vydat se ho chystáme opět vlastním nákladem.

Můžete o novém albu prozradit něco více? Co to bude, kolik tam bude songů, jak se bude lišit od předchozího a hlavně kdy vyjde.

Tematicky se to točí kolem civilizací, vesmíru, takové sci-fi o možnostech vývoje světa. Spojujícím prvkem a prvotní inspirací pro nový koncept jsou knihy Ludvíka Součka Tušení stínu a Tušení souvislosti. Oproti předešlému bude toto album pestřejší, temnější, melodičtější, a to i zpěv. Počet skladeb zatím vychází shodou okolností zase na sedm, ale jejich stopáž bude o něco kratší než na Sanatoriu. S termínem vydání jsme ale opatrní, vzhledem k bubeníkovu zranění. Vypadá to na jaro 2014.

Jak už jsem říkala, na staré album se pěly jen samé ódy. Zajímá mě, jak moc si berete k srdci názory kritiků? Není to svým způsobem tlak udělat ještě lepší věci a zároveň i strach, jak to dopadne?

Pozornosti kritiků si velmi vážíme (i těch ne zrovna pozitivních). Znamená to, že se o nás lidi zajímají, což je super. Nicméně naši tvorbu to moc neovlivňuje. To, jak muziku cítíme, těžko někdo ovlivní,  to jen my samotný. Jinak vyvíjet se je mottem každého z nás už od vzniku kapely, na to nemá kritika vliv. Hudbu děláme pro lidi, ale každému jednotlivci se zavděčit nedá, někomu se líbí to, jinému se nelíbí tamto. Pokud nám ale napíše víc lidí nějakou stejnou výtku, začneme se tím zabývat. Taky jsme sami zvědaví, jaké ohlasy sklidí nové album, protože to nebude úplně totéž co Sanatorium. Stále ale platí, že sebedokonalejší recenze nepopíše to, co se zažije z poslechu.

Jaké jsou vlastně vaše cíle jako kapely? Jinými slovy, kam byste to chtěli dotáhnout?

Jak už psáno výše, stále se vyvíjet a dát lidem hudbu, která je bude bavit jak při poslechu z CD atd., tak na koncertech. To, že si muzikou nevyděláme na živobytí, je nám díky žánrovému zaměření dávno jasný, ale aspoň si kapelou vydělat na kapelu by bylo fajn. V současné době vše financujeme z vlastních zdrojů, a není to zrovna málo.

Poslední otázka se bude týkat koncertů. Četla jsem, že byla nějaká nehoda u bubeníka, takže kdy můžeme očekávat nějaká živá vystoupení?

Díky Ti za rozhovor a přejeme čtenářům La Cultura spoustu nevšedních zážitků při poslechu Spreading Dread.

I já děkuji klukům za rozhovor a do budoucna přeji další úspěchy!

Oficiální stránky kapely

Facebook kapely

Eva Peterková

Maminka mi vždycky říkávala, že Jsem velký lajdák!