Narezlá hudba Vladimíra Mišíka

Koncert začal a já jsem poprvé v životě uviděl můj hudební idol – živého Vladimíra Mišíka. S ním přišel i vynikající cellista Jaroslav Olin Nejezchleba a kytarista Pavel Skála, který také vystupuje ve skupině Bratři Ebenové. Hned po příchodu se chopili nástrojů a na pozdrav zahráli první píseň. Pak naznačili, že celý večer se bude ubírat ve vzpomínkovém duchu a uslyšíme mnoho písní, které dosud nebyly hrány veřejně.

Já osobně jsem Mišíkovy písně znal pouze z nahrávek, které byly natočeny před dvaceti až třiceti lety. Proto mě na začátku docela zaskočil Mišíkův hlas, který se za tu dobu podstatně změnil. Nezpíval už s takovým zápalem a hlavně se snažil zbytečně nechodit do výšek. Přesto zpíval čistě a líp než někteří současní mladí zpěváci. Olin Nejezchleba i Pavel Skála si celý koncert vyloženě užívali, což se projevilo například jejich zvláštním zakončováním všech písní. Celé trio hrálo velmi dobře a bylo poznat, že s rostoucím věkem neztratili nic ze svých hudebních dovedností.

Ostatně věk byl důležitým tématem večera. Mezi jednotlivými písněmi hudebníci vzpomínali na mladá léta, kdy při koncertech mohli pít a jak neměli žádné zdravotní problémy. Alkohol už mají nyní zakázaný od doktorů a potíže se zdravím na ně také dolehly. Vladimír Mišík se stal nedávno důchodcem, což bylo také podnětem k několika vtipům. Nejlepší vypravěč historek se nakonec vyklubal z Olina Nejzchleby, který obecenstvo pobavil i svými grimasami při hraní.

Na začátku večera zazněly především nepříliš známé a dokonce i dosud veřejně nehrané písně. Postupně však zazněly i klasické velmi známé hity, například Stříhali dohola malého chlapečka, Láska je jako Večernice, Šmajdák a ploužáky nebo V karviné. Bylo vidět, že hudebníci hráli písně popaměti a mnohdy improvizovali a zahráli skladbu úplně jinak, než jak jsem ji znal z nahrávek. To možná ocenili jejich dlouholetí fanoušci, ale já, který považuji jejich nahrávky za naprosto dokonalé a nic bych na nich neměnil, jsem z toho byl trochu zklamaný. Navíc mi tam chyběla pořádná basa (i když cello k ní nemělo daleko) a elektrická kytara. Proto jsem se kolikrát nachytal, jak se těším domů, až si ty stejné písně pustím doma s pořádnými basy a všemi hudebními nástroji, které na koncertě chyběly.

Pro starší generaci, která Mišíka už nějaký ten rok poslouchá a často chodí na jeho koncerty, to byla příjemná vzpomínka na mládí a nádherný koncert. Pro mě, který zbožňuje jeho nahrávky a nedá na ně dopustit, to bylo spíš předělání a zkažení těchto písní. Byl jsem rád, že jsem Vladimíra Mišíka a jeho přátele viděl naživo, přesto si ale příště radši pustím doma třeba jeho Jednohubky a budu s ním zároveň zpívat: „Narezlá hudba vodovodní trubky…“

Koncert se uskutečnil 10.3. v brněnském klubu Leitnerova.

Redakce