A pozdravujte filosofy

Vychází se tak z předpokladu, že vzdělaný český člověk stejně zapomíná. Takový zdvižený prst je vpořádku, vždyť přiznejme si to, zapomínáme všichni a nejspíše tomu nikdy nebude jinak. Chtěl bych se pozastavit nad tím, kdo a jak nám někdo nějakou osobu, nějaký příběh, nějakou historii prostředkuje. Chtěl bych ukázat, že každá výstava je postavena na určitých latentních premisách, otázkou je, jaké čtení je zkrze ně konzumentu umožněno. Nemyslím nečitelnost uštěkaného článku v Rudém právu „Ztroskotanci a samozvanci“, který napadá chartisty, to je pouze technický nedostatek. Mám na mysli strukturu celé koncepce a autory vytvářený obraz s jeho apely na naše dojmy.

V prvním plánu jde o chronologické pásmo spojující osobnost a dějiny, jako by byly z jednoho kusu (samosebou Patočka v nějakých dějinách žil). Vyvstává před námi vysoce morální a vzdělaný člověk s taktem pro ty správné dějinné okamžiky. Ptám se, co nám taková konstrukce dokáže sdělit o skutečném přínosu myšlení a jednání konkrétní osoby? Dopomůže nám výčet děl a překladů pochopit vnitřek osobnosti? Jistěže ne a bylo by stejně směšné o to vážně usilovat – na to se žánr výstavky ani nehodí, ostatně nejen u filozofa by se duch člověka a doby nevešel do pár poznámek a dokumentů. Nechme si tak pouze připomenout. Avšak není tu nějaká podobnost s jinými nechvalně známými memoriály? Nestaví Patočkovi pohrobci jen maketu pomníku? Malý pomníček najdeme např. v poznámce o studiích Patočky u „největších filozofů 20. století“ (v anglickém překladu je formulace smířlivější: „world-renown“). Kdo si tu osobuje právo na rozhodnutí? Jestliže autoři bez mrknutí oka někde na okraj utrousí univerzalistický nárok na výklad dějin filozofie, nepokoušejí se náhodou o totéž v samotném celku – ve výkladu historie jednoho života a doby? Neříkám, že pomníky si nezasloužíme, „pomni člověče…“ je snad hezké gesto, ale nezdolná víra všech stavitelů pomníků někdy může nahánět hrůzu, zejména, má-li jít o připomínku odkazu myslitele. Stojí za to filozofovat, aby se z filozofa stala posmrtná modla, kterou je třeba toliko neustále oprašovat?

Doufám, že i přes jisté určující osobní sympatie autorů dané např. přátelstvím, si autoři tuto svízel uvědomují a jejich cílem není pěstovat tzv. pastorální folklór. Doufám, že pod několika málo náznaky se neskrývá takto zaměřený plán druhý. Bohužel tyto náznaky existují – jde především o specifický výběr a řazení některých pramenných fragmentů s jejich komentáři. Zvlášť v  období komunistického marasmu je pro nás tak polehčující stvořit mýtus velikána, který vyvážil převládající zbabělost a hloupost českého národa. Jako bychom s Patočkou všichni statečně mluvili za chartu a pro ni se nechali utýrat. Nechci vůbec zlehčovat jeho osobní statečnost a její připomenutí je více než žádoucí, byl bych však nerad kdyby se stala jen výmluvnou sochou, která ve kutečnosti jako každá socha mlčí. To byl děti náš tatíček prezident, to byl děti zasloužilý generál, to byl děti národní umělec a to byl děti náš největší filozof. A koho chce potom pozdravovat – sám sebe? Jiné uspořádání – ne tak samozřejmé, trochu nahlodávající, trochu zpochybňující by možná vystihlo skutečnou velikost člověka lépe.

Nechme si připomenout, získejme alespoň povědomí – k tomu se výstava hodí víc než dobře. Avšak chceme-li vzbudit živý zájem o nějakou osobnost, zkusme být více nesmlouvaví k jejímu odkazu. Naštěstí i podobně laděné stránky výstava obsahuje, pominu-li samotné citace a stručnou bibliografii (laskavý čtenář ať si zajde do knihovny a udělá si obrázek sám), jsou to odlehčující a přitom zabarvující drobnosti jako je tato: „Starosti, bez toho jich mám dost s Jendou, který je nezkrotný a bezohledný. Prosím Tě, dej na něj pozor, ať chodí do lesa bez filosofických knih, ať se koupe…“ (dopis otce matce, 1929). Hned je tu, třeba i směšná, pluralita. Ovšem znovu je tu i pastýřská účelovost – ukázat jak nezdárný syn stane se přes svou nezdárnost hrdinou. Konečně za povšimnutí stojí, že se tu mnoho mluví o filozofovi Patočkovi, ale zdůrazněna je spíše jeho role společenská. To je poslední a pro mne hlavní výtka k mytogenezi. Filozofie a její role ve společnosti se bere za něco samozřejmého. Jakoby se předpokládalo, že převažuje mínění o nepraktičnosti a zbytečnosti filozofie a proto se budeme s Patočkou v ruce bít o to, že je tomu vždy naopak, že filozofie je nanejvýš užitečná a filozofové jsou živé milníky dějin. Jenže milníky jako sochy jsou jen z mrvého kamene.

Na závěr bych rád trochu zkrotl, ačkoli svou kritiku beru naprosto vážně, základní funkce výstavy si vážím a počin autorů musím také pochválit. Opravdu se snažme nezapomínat na lidi, kteří něco dokázali, buďme však někdy také skeptičtí k tomu, co my lidé opravdu dokážeme.

Jan Pecháček