Světlo nepřišlo, nad českými filmy stále panuje T.M.A.

Pokud bych chtěl být hodně jízlivý, on se ten horor až tak úplně nevrací. V posledních letech je v českých filmech hororů dost, ale tady nehovořím o žánru. V poslední době se u nás filmografie ustálila na černých tragikomediích a bláznivých komediích – mnohdy ale výsledná díla připomínají jakousi inverzi. Bláznivé komedie jsou často tragické (Pánská jízda, Poslední plavky) a tragikomedie se do zbláznění opakují a vykrádají (všechny Hřebejkovy filmy po Musíme si pomáhat). Proto Herzova T.M.A. probouzí v ospalém českém filmovém rybníčku nemalou zvědavost a očekávání.

Je vůbec možné v našich končinách natočit horor? Přiznejme si, že příliš zkušených filmařů v tomto odvětví nemáme. Herz však dokázal, že napětí a atmosféru dostatečně hutnou vytvářet umí, co ale dělat, když nemáte kvalitní zázemí? Prostředí působí depresivním, nikterak však originálním dojmem. Věčný déšť a nevraživí obyvatelé zapadlé vísky jakoby vypadli z americké produkce, samozřejmě že ale všechno vypadá hezky česky. Titulní dům je strašidelný do té míry, na kolik jste viděli podobných filmů o podobných zlověstných staveních. Otrlý divák se ve třech místnostech a jednom sklepě mrazivě cítit nebude. Proto jsou zde pomocné rekvizitky jako nevypnutelné rádio či dveře, které se zamykají podle nálady. Ty fungují poměrně dobře, až překvapivě, vzhledem k tomu, že Herzovi kameraman příliš nepomáhá.

Příběh obsahuje zajímavé nápady, přestože si viditelně půjčuje žánrové kličky typické pro banální duchařiny. Jako celek je však tak překombinovaně komplexní, že šance na rozmotání každého prvku ukázaném, či vyřčeném ve filmu není možné.  Spousta myšlenek tak nemá možnost být dále rozvíjena a mizí ve tmě. Na více místech je taktéž zřejmé scénáristické tápaní, které se režisér snaží rozptýlit opakovanými bubáckými kousky, které postupem času přestávají být strašidelné. Násilné vložení linky o nacistech je v závěru zbytečné, pointa na konci totiž nejenže odstřelí tuto válečnou pasáž (která je ale výborně zpracována), ale i tu o sestře hlavního hrdiny. Tady se dostáváme k tomu, o co vlastně jde.

Marek opouští kapelu, aby se vrátil do domu, kde vyrůstal s rodičemi a sestrou. Tady chce nalézt klid a věnovat se malířství. Dům mu však nepříjemně připomíná to, co on už dávno zapomněl a postupně si začíná vzpomínat, co se na tomto odlehlém místě stalo. Dostává se tak na střety Marka s místními, ne moc přátelskými obyvateli, setkání s půvabnou tajemnou pošťačkou a samozřejmě samotné strašení. Ivan Franěk v hlavní roli má jisté charisma, své statické hraní ovšem zakrýt nedokázal. A co se týče ostatních postav, talent se jim zřejmě ztratil někde v domě. Ale není to ani tak vina herců, jako naprosto nepochopitelně hrozných dialogů, které postavy vedou. Vůbec, celá interakce mezi postavami je častokrát…žádná. Herci odříkávají text v přesný moment nezávisle na předchozí nebo nastávající reakci. Dochází tak k jakýmsi výkřikům do tmy a co tím postava chtěla říct, nám do závěru zůstane bezpečně utajeno.

Herzovi se bohužel T.M.A. nekontrolovatelně roztekla do všech stran, jako jednotný film nefunguje tak, jak má. Je ale nesmysl to házet na hlavu jen Jurajovi, hrát si se stíny, zvuky a vytvářet zlověstné podhoubí pro temné příběhy pořád zvládá na jedničku. Chce to ale MNOHEM lépe napsaný scénář a výraznější představitele hlavních rolí.

Na chvíli se hladina malého českého filmového rybníčku rozčeřila, aby se opět uklidnila a čekala na další podobný pokus o obohacení žánru u nás.

David Bulawa

Obyčejný, snad milý student z Ostravy s multi-rozsahem zájmů. Čeká mne studium kulturně-politické geografie a biologie na Ostravské univerzitě, které bych chtěl více usměrňovat k asijským nejen lingvistickým vědám. Miluji Japonsko, v poslední době i Koreu, Taiwan, Čínu i jiné země jihovýchodní Asie. Miluji hudbu, jak západní tak východní - nalézt v mém ipodu poslední hit Nelly Furtado nebo Kobukura není tedy výjimečný jev. Miluji filmy, jsem závislý na CSFD, a taktéž bedlivě sleduji a kritizuji západní a východní kinematografii. Miluji zvířata - a to většinou ne ta moc oblíbená. Proto mi vadí, když někdo nazve delfíny rybami nebo napíše ve slově medúza kroužkované u. Díky příležitosti přispívat na LaCultuře vás budu chtít seznámit s u nás neoprávněně opomíjenými kulturními střípky daleké Asie.