Electric Soft Parade, skupina z jihoanglického Brightonu (ano jak jinak, vždyť z této části Velké Británie vzešlo několik skvělých kapel) sama sebe řadí do krabičky s nápisem psycho-pop. Shromáždila se kolem dvou kreativních bratrů Thomase a Alexe White. Dalšími členy jsou potom Andrew Mitchell, Matthew Twaite a Damo Waters.
Počátky skupiny sahají do roku 1997, kdy se k bratrům Whiteovým přidalo několik spolužáků a vytvořili počátky složitých hudebních uspořádání, jaké jsou pro pozdější Electric Soft Parade typické. Původně se skupina jmenovala jenom Soft Parade, ale jméno museli změnit po žalobě ze strany skupiny Doors, jejichž album nese jméno právě Soft Parade. V roce 2002 vychází po několika EP první debutové album Holes In The Wall, které se umístilo se dvěma hity v TOP40 singlové hitparádě pro UK, a to dovedlo skupinu do pořadů jako Top Of The Pops nebo Later With Jools Holland. Zároveň ale odjeli turné pro Evropu, Japonsko i Austrálii a vysloužili si nominaci na Mercury Music Prize, kde těsně prohráli s Ms. Dynamite. Později ale vyhráli Q Awards jako nejlepší nová kapela.
Druhé LP The American Adventure vyšlo v říjnu 2003 pod BMG a sklidilo protichůdnou kritiku (i když prestižní NME jim udělilo 9 bodů z 10), nicméně dnes můžeme album vidět jako obraz ve zvuku této kapely. V roce 2005 se vrátili se šestipísňovým EP The Human Body a vydání v březnu 2006 stejného EP pro USA jim otevřelo cestu i na Americký kontinent.
Třetí album neslo název No Need to Be Downhearted, které vyšlo počátkem roku 2007. V březnu a dubnu potom již podruhé navštívili Southwest Festival v USA, zahráli set v Shepherds Bush Empire na počest Billyho MacKenzie, vyrazili na turné po Velké Británii a následně v květnu na obrovské turné společně s Brakes and Pela po USA.
V červenci a srpnu zahráli na festivalech ve Francii, Německu, Rakousku a Švýcarsku. Celé festivalové turné následoval singl „Appropriate Ending“, který vyšel 26. listopadu společně se dvěma cover verzemi „Happiness“ od Elliott Smith a „Friends Of The Heroes“ od The Aislers Set. Následovalo hraní po celé Evropě, kde skupina navštívila i Španělsko (Ano ČR zase vynechali). 11. června 2008 se skupina rozloučila koncertem v Islinghton Academy a vzala si dvouletou nahrávací pauzu.
V prosinci 2010 se vrátili na pódia s Maximalism!, charitativním koncertě pořádaným bratry Whiteovými na pomoc The Martlets Hospice. V lednu potom na skupinovém Facebooku uveřejnili nový materiál a zároveň několik koncertů.
„Quick One“ EP se čtyřmi písničkami, z nich nejvýraznější je Lily, zpívaná Thomasem, vydali 18. července 2011, dvě písně napsali bratři Whiteové, další dvě byly coververze „If I Can Dream“ a „Orange Crate Art“. Zároveň začali plánovat čtvrtou studiovou desku, která měla vyjít v průběhu roku 2012.
Navíc Thomas White vydal tři sólo desky. První vyšla 14. července 2008 s názvem I Dream Of Black, následující rok potom strávil nahráváním a koncertováním společně s Patrickem Wolfem, ze kterého vzniklo další řadové album Maximalist!, jenž vyšlo na vinylu v březnu 2010. Třetí album „YALLA!“ (z arabštiny Následuj mě), vyšlo v březnu 2012 a bylo celé nahráno jenom ze zpěvu a akustické kytary na Macbook v domě jeho přítele v Dahábu, v Egyptě a je často doprovázeno sbory v Egyptském stylu galabiyas.
Jak bych ale shrnula hudbu ESP já? těžko říci… třeba Lily mě chytla za srdce, na první album Holes in the Wall jsem si musela tak trochu zvyknout. Ale všem, co mají rádi trochu alternativy se složitějším hudebním motivem, můžu jedině doporučit, protože styl bratrů Whiteových je nepřehlédnutelný. Navíc ti kluci toho mají za sebou opravdu hodně. Mercury prize, Top on the Pop, Turné v USA, Evropě, Japonsku a Austrálii, turné s Dunstanem Brucem (Chumbawamba) a Levellers a přes to všechno je Thomasovi „jenom“ 28 let!