Krajina ze-mě

Pavla Zdražilová absolvovala Fakultu výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně – obor nefigurativní monumentální plastika. V její tvorbě dominují rozměrné dřevěné plastiky, abstraktní, minimalistické ve výrazu, ale s výmluvnou symbolikou a nápadně čistým poctivým zpracováním klasickou technikou. Rovněž obrazy jsou většinou abstraktní, jednoduché ve své přímočaré symbolice, ale silné ve svém druhém plánu, k němuž odkazují buď konceptuálním seřazením do cyklu, nebo použitými materiály, barvami a technikami. V žádném případě nejde o prázdné formalistní výboje moderny proti akademickému realismu či zoufalá gesta tápavého hledání sebe sama.

Ano, cyklus Krajina ze-mě na první pohled zaujme svou rezonancí s Rothkovým výtvarným kódem. Ale každý obraz – i jejich celek – dokazuje, že autorka nechce evokovat zápas poválečné moderny, třeba ironicky přenesený do postmoderní situace. Použije možná Rothkův jazyk, ale vše ostatní je jiné, dokonce protichůdné. Mark Rothko ve svých obrazech řešil situaci emigranta prchajícího z Evropy před protižidovskými pogromy, ale nedocházejícího kupodivu klidu v americkém ráji peněz a úspěchu. Rothko se propadá do pocitů stísněnosti, rozpolcení, odcizení a končí v depresivní temnotě. Jakoby souběžně s existencialismem abstrahuje problém moderního člověka do několika jednoduchých souřadnic – bezvýchodný prostor, sestupný čas, hasnoucí světlo, dramatické předěly, tragické limity. Pavla Zdražilová do minimalistického rámce naproti tomu umisťuje dvě své důvěryplné jistoty – životodárnou zemi a triumfálně rozzářené nebe. Ne že by nevěděla o úzkostech moderního člověka, nebo že by sama nebyla dotčena svíravými pocity z obtížných existenciálních otázek – jsou patrné v temných tónech, silných konturách, chladných barvách kovu. Ale přesto odněkud z hloubi vystupuje bazální pradůvěra v plodivou sílu přírody, krve, ženství, mateřství, vyjadřovaná teplými barvami, zaoblenými tvary skýtajícími útočiště a intimitu, proměnou neutrálního, fyzikálně odcizeného kovu v člověku blízkou starobylou měď.

Její odpovědi a řešení se soustřeďují ve dvou významuplných jádrech jednotlivých obrazů i celého cyklu, jimiž jsou horizont a kompozice celku.

Horizont je limit mého světa, daný ovšem mým osobním postojem a pohybem. Existencialisty děsí horizont ne-lidské fyziky a odcizené meta-fyziky. Pavla Zdražilová se neodtrhla od země, od konkrétní krajiny, orné půdy, i když ji výtvarně hodně abstrahovala. Do jejího horizontu patří útěšné pole i les. Ne ve své zemědělské hmatatelnosti či ekologické romantičnosti, ale jako existenciální souřadnice, antropologická konstanta. A nad člověku soupodstatnou krajinou – nebe. A opět nikoli ne jednoduše jako onen blankytný příkrov milosrdně odstiňující modrou planetu od děsivé nekonečnosti lhostejného kosmu a činící z vesmíru náš svět. Nebe je zde spíše sférou vtahující lidskou přízemní existenci (ek-sistenci – vycházení ze sebe sama) do nového rozměru – extatického (ek-stasis – vytržení, povznesení nad sebe sama). Nebe není na konci, do nebe se vstupuje tady a teď – oslavou, velebením. To je odpověď Pavly Zdražilové na depresivní existenciální pocity provázející moderního člověka už celé století – víra v zemi, pevnou půdu pod nohama, v to, co je vespod, hněď hlíny, podmínku zeleně a přirozeného růstu. A jásavé vzepětí vzhůru, kdy radost srdce přechází v mystické splynutí, barva krve se mění v liturgickou červeň a majestátný purpur. A vyvrcholením je zlato, ne jeho vzácnost a krása, ale jeho vznešenost, absolutno.

Základní řeč linií a barev těchto obrazů tak vypovídá o tom, jaké bychom měli zaujmout existenciální východisko a k jakým osám zaměřit svůj životní pohyb.

Harmonie kompozičních prvků pak navíc posiluje naši víru v bezpečnou vyváženost jednotlivých, byť protichůdných tendencí a pohybů. Žádné roztržky, hádankovitá otevřenost, pokračování do nekonečna. Každý obraz působí dojmem, že vše je optimálně, jak má být, nic nechybí, nic nepřebývá. Minimum prvků, zjednodušení jde až na dřeň, ale přitom nejde o banalizaci problémů, jak napoví pohled na detaily barevných ploch. Nejsou jednolité, mají komplikovanou strukturu, pod zdánlivě jednoduchým povrchem bují vnitřní život, vír a svár, plocha pulzuje nepatrnými odchylkami od průměru, variováním, nuancováním, alternací. Jednotný vnější vzhled je výsledkem pracného hledání konsenzu. Barevné plochy ostatně vykazují znaky přemaleb, vrstvení, procesuality. Jen povrchnímu pozorovateli připadá jednoduchost snadná a nudná – a rovnovážný stav statický a harmonie samozřejmá.

Název výstavy a obrazového cyklu Krajina ze-mě vypovídá o tom, že svět není cizí prostředí, do něhož jsme byli zlovolně vrženi, ale je to krajina, tedy svět zdomácnělý, jehož nepřátelská cizota byla polidštěna prací, že v interakci vnějšího a vnitřního lad vychází z niterného osobního nastavení a úsilí. Tato lidská a umělecká výpověď není pouze lhostejnou expresí autorky, ale má v sobě cosi pedagogického, psychagogického, terapeutického, ba až spásného. Proto si myslím, že tyto obrazy potřebují prostor, který by svou důstojností korespondoval s jejich hlubším sdělením. Skoro by se dalo říct, že mají ikonickou povahu, zjevují nadčasové a mimosvětské, a měly by požívat nábožné úcty. Jako by toužily po kapli, ale docela jiné, než je ta, v níž Rothkovy obrazy dohánějí lidi k pláči. Obrazy Pavly Zdražilové vedou pod povrch, k základům, ne do propastných hlubin, a odkazují k dálce a výšce, ne kosmické, ale lidské, jíž lze dosáhnout kultivací vlastního nitra.

Návštěvníkovi bych doporučil, aby si na internetu našel a před zhlédnutím výstavy pustil dokumentární film Síla umění – Rothko, na jehož přípravě se podílel jiný pozoruhodný židovský intelektuál, historik umění Simon Schama. Ponechal bych na osobním naturelu, zda se návštěvník chce před nebo až po, seznámit s tím, co o sobě Pavla Zdražilová prozrazuje na své webové stránce pavlazdrazilova.cz. Osobně mi připadá jako v jistém smyslu kongeniální doprovod k prohlídce obrazů skladba Davida Langa Slow movement (dostupná na albu skupiny Icebraker Terminal Velocity). Přeji zušlechťující prožitek.

autor: Vladimír Šiler

Redakce