Sérii 130 rozkreslil tenkou černou linkou jeden z nejčerstvějších komiksových kreslířů, radioaktivní hvězda českého komiks panelu, nadějný umělec, který na tuto planetu dopadl v roce 1987 a od té doby zde tvoří pod pseudonymem Nikkarin. Sám o sobě říká, že má rád Mirka Dušína, puntíky, cukající nožky spících psů, pihy, sny o létání a vůně připomínající mu vlastní dětství a že nejvíc se bojí dortů a dětí. Ve druhé části svého trojjediného příběhu však vyjevil jen malé kousky skládačky, nějakou tu matku a pár nových šroubků, které pak navíc zase naschvál zahodil do nedaleké hromady robotího šrotu, takže napjaté čtenářstvo nadále nedýchá a již lehce přidušeno čeká, jestli se kupa železa někdy rozebere a jestli v ní náhodou nebude schovaný další… robot.
130, což je mimochodem číslo jednoho halucinogenního bunkru ze soustavy podzemních úkrytů, do nichž lidé slezli jako dřív opice ze stromů před vypuknutím jakési monstrózní ničivé války, aby posléze vytvořili pokud možno lepší civilizaci, je mimózní vědeckofantastický komiks z nejasné budoucnosti, z odlidštěného postapokalyptického bezčasí. Z pobořeného světa, kde se modlí k hologramu a kde z robotích stop raší hrůzu nahánějící rajská zahrada. Na pozadí pohnutých lidských dějin se mihotá záhadný osud seznamu odplaty a osamělého lovce hvězd Valendiela Akendora, do jehož temné cesty se tři poutníci znovu a tentokrát osudově připletou, čímž na sebe strhnou nemilou pozornost lovcových nevyzpytatelných protivníků.
Jako marshmallow v horkém kakau se v knížce rozpouští bohatství naší doby (a autor v tom hrnku ještě zuřivě kvedlá lžičkou, čímž uprostřed vyvolává značný vír). Z komiksu přímo crčí popkulturní aluze, narážky a odkazy na filmy, literaturu, videohry či seriály. Docela snadno potkáte v jednom z bunkrů doktora Hauze, z vylepeného plakátu se prsí Barbie, na ulici minete Volemana z Holešovic kolegy komiksáka Jiřího Gruse a v křivolaké uličce ve chvíli největšího napětí začnou samozřejmě prudit Rychlé šípy. Ostatně samotný svět „stotřicítky“ vyhlíží jako jedno velké skladiště nápadů vizionářů (i rekvizitářů) science fiction trháků. Industriálno a všudypřítomní roboti, antigravitační zóny, osamělé toulky vesmírem a především neurčitá, ale ničivá katastrofa, podle níž by se začal znovu určovat letopočet.
Epizodické vtípky prvních dvou dílů nenásilně, leč úspěšně propojoval motiv pohybu z místa na místo, daleké cesty do neznáma, během které je možné prakticky ledasco. Otázka, jež pomalu vzlíná ze dna propasti pod puklým mostem, zní, zda putování ve třetím díle dojde nějakého svého důstojného konce. I bez odpovědi však lze již nyní tiše podotknout, že jen prostá možnost spatřit Malého prince, tu neduživou houžvičku v kresbách Exupéryho, který na své planetce takovou dobu srdnatě vymetal sopky a vykopával kořínky baobabů, jako odrostlého a přitažlivě drsného muže činu a zvlášť vyvedenou variaci na jeho setkání s růží stála za to.