Nechme stranou „překvapivě upřímné paralely Martelova života a jeho knižního hrdiny“, jimiž se zaklíná knižní anotace. Je totiž úplně jedno, jak moc je autor bestselleru Pí a jeho život ve svém novém díle autobiografický – o něj tu vůbec nejde.
Hlavní postavou je sice spisovatel Henry, který se proslavil knihou, v níž vystupovali mimo jiné i zástupci fauny, nicméně veškeré dění se soustředí do jakéhosi bezčasí, kdy si dává „pauzu“ od psaní. Nejedná se ani tak o tvůrčí blok jako o neschopnost smířit se s negativním posudkem na své další dílo, které mělo neotřelým způsobem přistupovat k holocaustu. Henry totiž vnímá veškerou tvorbu o genocidě coby příliš faktografickou a má neodbytný pocit, že obrazotvornost, imaginace, metafora či hyperbola jsou v kontextu „největší tragédie v dějinách evropských Židů“, vnímané coby drzé nebo dokonce zlehčující, ač by se mohly těmto nevysvětlitelným událostem více přiblížit. (Tento názor zastává ústřední postava knihy, je tedy zbytečné s ní nesouhlasit či polemizovat, že na velké množství pravdivých příběhů připadá i nepřehlédnutelná hora fikce.) Henryho opus magnum – obracecí kniha, která z jedné strany obsahuje beletristický výtvor a z druhé esejistický přístup, je nakladateli odmítnuta a tvůrce pracující dosud jen z vnitřních pohnutek se raději odebere na odpočinek. Do prodloužených prázdnin kdesi v multikulturní metropoli postupně včlení prvky reálného života, když si s manželkou v téhle idylce najdou práci, začlení se do tamní společnosti a dokonce i zplodí potomka. Bývalou profesi pak hlavnímu hrdinovi připomínají už jen dopisy věrných čtenářů, na které se snaží poctivě odpovídat.
Peklem a očistcem směr ztracený ráj
Jednoho dne však přijde obálka z místa jeho momentálního působiště, v níž najde povídku Gustava Flauberta o krvelačném lovci, který se nakonec stal světcem, útržek dramatického pokusu a žádost o pomoc. Zvědavost jej dovede až na adresu odesílatele, kde stojí fascinující preparátorský ateliér. A tam ho zcela samozřejmě očekává jeho jmenovec Henry, v přístupu ke světu, humoru (resp. jeho nedostatku), vyjadřování tolik jiný, ale přece doufající právě v jeho mentorskou ruku. Už čtyřicet let totiž píše jinotajnou divadelní hru, v níž vystupují oslice a vřešťan, jinak také dvě vycpaná zvířata, která mu dělají společnost v dílně. Henry svůj výtvor Henrymu po částech předčítá a spisovatel si při „lektorských sedánkách“ postupně uvědomuje, že i tahle záležitost se nějak podivně týká velkého šoa, které chtěl původně zpracovat sám. Tajemný vycpavač se díky němu pomalu prokutává ke kořeni svého díla, ale sám zůstává nedotčenou hádankou.
Oslice a opice
„Zvířata jsou pro mne ideálním literárním nástrojem, jak pojednávat o lidské přirozenosti,“ prohlašuje Yann Martel a více méně i jeho postava Henry. V tomto případě naše tendence příhodně vystihuje, jak odvěký symbol pomalosti, hlouposti či naivity, tak mrštný, učenlivý, napodobující i vychytralý předchůdce člověka byl než jej evoluce vybrousila do tvaru Sapiens sapiens. Na tomto jevišti je však nevědomost oslí samice rovněž nevinností, oplývá dobrotou a její pramalá tendence ke spěchu může působit až zenově; vřešťan zase disponuje silnými city a schopností nacházet slova i pro nepopsatelné. Snad proto získává lichokopytník jméno Dantovy čisté, dokonalé Beatrice a opičák zase přízvisko básníka Vergilia. Vycpavač je oba nazývá svými průvodci peklem, ale zároveň je ve své hře staví na scénu chvíli poté, co svým osobním infernem prošli, kdy křižují prostor ve snaze se s ním vyrovnat, dostat se někam dál a překonat minulost.
Božská komedie a ďábelská tragédie
Vyznění celého podobenství se může zdáti být poněkud depresivní. Vzpomínku na masové hroby druhé světové války zastupuje románový zvířecí masakr nejen hrdinů scénické bajky, ale i domácích mazlíčků a nejlepších přátel člověka. Vyrovnání se zločiny se maskuje za empatii v umělecké licenci, ač (jak pozdě odhalí spisovatel) mu jde pouze o vykoupení bez kajícnosti. Není-li zlu poskytnuto ani iluzorní rozhřešení, vrací se do svých domovských končin a cestou opět dští plameny i síru. Přesto však není autorovým východiskem mlčení, nýbrž tvorba. Naděje tkví v umění, stejně jako v něm viděl východisko spisovatel Henry na začátku příběhu, když chtěl fakta přiodít do hávu fantazie, aby odhalil pravdu. Yann Martel svého cíle dosahuje tak, že předkládá čtenáři divadlo se zvířátky a zakončí ho sérií kartiček popsaných pravidly krutých her.
(Yann Martel: Beatrice a Vergilius, Argo, Praha 2011)