V téměř bezhlesém světě knih kultovního amerického ilustrátora a spisovatele Edwarda Goreye (1925 – 2000), který se s oblibou podepisoval taky jako Ogdred Weary, E. G. Deadworry nebo Mrs. Regera Dowdy, je namístě se obávat, kdo z přítomných do vás zatne sekeru. Totiž kdo z nich bude první. Je to zvláštní, mírně šílené, avšak velmi distingované a uhlazené místo, kde se unáší a zabíjí s grácií a krev stříká decentně v takřka vlídných gejzírech. Těžko zařaditelné dílo kolísá mezi hravým dada hororem a depresí hodně zábavného psychotika, který věří v hmyzí bohy a děťátka zabíjí podle abecedy. Hrůzy skutečné, i ty prozatím neblaze tušené, umělec vypráví hustou černou linkou, která vyvolává dojem jemně zdobené záclony. Jako byste stáli v úkrytu za závěsem a výjevy pozorovali jen tajně. Ledový závan se vám zařezává do plic, i když zrovna jen strnule vyčkáváte, co se bude dít dál, a úporně se snažíte vsugerovat přítomným postavám, aby se nekoukly dolů a neuzřely smolně vyčuhující špičky vašich bot, jelikož v případě odhalení by vás čekalo v nejlepším případě šílenství.
Octárna a jiné příběhy následuje po prvním českém výboru autorova díla, neméně hluboce surrealistickém, který se jako bezhlavé strašidlo vyjevil na trhu coby pokus v roce 2008 pod názvem Kuriózní lenoška a jiné příběhy. Octárna je však jednoznačně zdařilejší a jaksi harmoničtější. Překlad se však potýká s krkolomnými nonsens hrátkami originálu, pročež občas trochu nestvůrně skřípe. Sám autor od roku 1953, kdy se objevila jeho první knížka Rozklížená harfa (The Unstrung Harp), sepsal a nakreslil na sto dalších drobných svazků, které obvykle vyšly péčí malých nakladatelství. Proslul jako mistr psychologického napětí, které se plíživě rozlézá a zavrtává, až mu okolí zcela podlehne. Závěrečné pointy, které navíc ne vždycky úplně dorazí, se pak projdou kolem jen jakoby mimochodem, jako by se přišly podívat do mrtvolné obrazárny.
Kromě soustavných experimentů s textem i obrazem psal scénáře, navrhoval divadelní kostýmy, či dokonce vyráběl loutky z papírové kaše pro svá vlastní loutková představení. Nikdy se neoženil a neměl děti, ačkoli je velice rád kreslil. Tuto milou zálibu koneckonců názorně vystihuje komiks – povídka nazvaná Rozšmelcovaná děťátka (The Gashlycrumb Tinies). Byť jej dnes považují za umělce mimořádných kvalit, původně studoval francouzštinu na Harvardu. Jistě to byl podivín, avšak podivín pohříchu geniální. Fascinoval jej film, miloval balet, kabaret, literaturu, Austenovou počínaje a zdaleka nekonče Robertem Musilem, svoje kočky, ale taky neohroženou Buffy, přemožitelku upírů, Batmana nebo Akta X (Mulder byl jistě jeho spřízněná duše). Pro extrovní viktoriánský účinek jeho kreseb byl podezříván z britského původu či britských vlivů, a to i přes to, že prý nerad cestoval a v Anglii nikdy nebyl. Jeho lahodné kresby ovšem vycestovaly, vybagrovaly díru do světa a dodnes si miloučce zotročují narůstající řady uctívačů.